Je za pět minut dvě. Silnice vedoucí mezi poli k nové vrátnici škodovácké továrny je zatím skoro prázdná. Kousek před průmyslovým areálem je po pravé i levé straně parkoviště plné aut. Pár lidí spěchá ke svému vozu. Je mezi nimi i třicátník ve žluté bundě s kapucí. “Rád bych se vám věnoval, ale musím jet, než nastane tady ten blázinec,” říká za běhu.

Za chvilku je jasné, proč tolik spěchal. Končí dopolední směna a z továrny se začnou hrnout tisíce lidí. Exodus zaměstnanců ze šedivých budov továrny působí v pochmurném deštivém dni jak prchání z Mordoru. Drtivá většina těch, kteří mají po šichtě, nasedá do auta. Na jediné “únikové” trase vznikne brzy zácpa.

Mezi osobáky stojí i kamiony, které do fabriky vozí komponenty od dodavatelů z okolí, nebo autobusy hromadné dopravy. Všichni se sunou jako šneci ke kruhovému objezdu pod městečkem Solnice. Z něho se uhýbá mimo jiné do Rychnova, kam většina aut směřuje a zablokuje asi pětikilometrový úsek na tři čtvrtě hodiny. Zabrat dostávají i silnice, které míří k hranicím, protože část zaměstnanců dojíždí z Polska.

Jako pětadvacetiletý Matěj. Pokuřuje a čeká na své kolegy, aby se mohli vydat na cestu. Mezi davem spěchajících lidí připomíná kámen v řece. Je z Kladska, což je asi 70 kilometrů na východ. Dojíždíme denně, protože to je pořád levnější než shánět ubytování tady v okolí,” vysvětluje mladík v černé bundě. Doma v Polsku vystřídal různé profese, dělal třeba číšníka, ale ve fabrice dostane o mnoho víc peněz. Jak dlouho tu ještě bude pracovat, neví, zatím je spokojený. “Žít tady nechci, holku mám doma,” řekne, pak zašlápne cigaretu a spěchá za známými v autě.

Nálada houstne

Plat 30 tisíc hrubého po zkušební době, roční bonus v hodnotě 75 tisíc nebo bydlení jen za 1500 korun měsíčně. Na Rychnovsko velmi štědré platové podmínky. Škoda Auto na ně začala lákat zaměstnance začátkem roku 2015, kdy oznámila, že hodlá přijmout 1300 lidí během tří let. Dalších 400 mělo najít práci u dodavatelů v okolí. Stát se tehdy vládním usnesením zavázal, že vybuduje potřebnou dopravní infrastrukturu, a přislíbil na ni tři miliardy.

Továrna se ovšem rozrostla daleko mohutněji. Během dvou let nabrala více než tři tisíce lidí. Další skoro tři tisíce dělníků si vyžádaly dodavatelské firmy. Protože nebylo možné sehnat takové kvantum lidí v regionu, začaly se pracovní síly najímat i prostřednictvím agentur, a to jak ze vzdálenějších koutů Česka, tak ze zahraničí. Nejvíc z Polska, přišli ale i zájemci z Ukrajiny nebo Bulharska.

Příliv takového počtu zaměstnanců způsobil v malých vesnicích a městech v okolí menší šok. Dělníci začali obsazovat narychlo a často také načerno zřizované ubytovny. Mladí muži, v drtivé většině bez partnerek, nevědí, jak naložit s volným časem, a tráví ho popíjením. Začaly se množit pouliční výtržnosti a stoupat drobná kriminalita. Místní přišli o klid. Kdo z nich mohl, odešel dělat do fabriky, která ho slušně živí. Ostatní jsou z masivního rozvoje továrny méně nadšení a v regionu začalo být poněkud “dusno”.

V každém třetím domě

Příliv dělníků zasáhl hlavně Kvasiny − vesnici s půldruhým tisícem obyvatel, o něco větší sousední Solnici a desetitisícový Rychnov.

“Na náměstí se pronajímá bydlení v každém třetím domě a lidé přestavují na ubytovny i rodinné domky,” říká starosta Solnice Jan Hostinský. V kanceláři zachovalé historické radnice má nábytkovou stěnu plnou solnických trofejí a na stěně územní plán. Na něm je vidět, jak se do kraje rozrůstá průmyslová zóna. “Koncem loňského roku jsme si dělali průzkum a zjistili jsme, že máme 59 ubytovatelů, z toho jen sedm oficiálních. Dohromady se v nich může pohybovat na šest set dělníků,” uvádí starosta malého městečka, kde rázem žije o třetinu víc lidí. Mezi nově příchozími je nejvíc Čechů a pak asi stovka Poláků.

Život na konci parkoviště

Z Polska pocházejí i dva mladíci, které jsme zastihli v ubytovně hned u nové vrátnice Škodovky. Halasně nás zvou dál. V místnosti velké asi jako pokoj na kolejích jsou dohromady tři lůžka, z toho jedno na palandě. Vedle stojí skříň a pod oknem stůl, kam nám ochotně servírují kávu a čaj.

Dvaatřicetiletý Martin je spíš mlčenlivý a svěřuje se nerad. Zato jeho o sedm let mladší kamarád Pavel, jemuž zjevně zlepšil náladu vykouřený joint, je samé česko­-polské brebentění. Z něho lze vyrozumět, že před čtyřmi měsíci pracoval pro Škodovku. Měl pracovní úraz, což dokazuje jizvou na lokti, ale jestli odešel z automobilky kvůli tomu, není jasné. “Teď dělám ve firmě Adient a montuju sedačky. Bydlím v ubytovně Laguna v Solnici, kde jsem spokojený. Máme tam pingpongový stůl a stará se o nás moc hodná paní bytná,” usmívá se Pavel.

Ani jeho kamarád Martin už pro Škodovku půl roku nedělá. “Byl jsem v nonstopu v Solnici a jel rovnou odtud opilý taxíkem do práce,” přiznává, proč po dvou měsících skončil. Místo potom našel nedaleko odtud, v průmyslovém areálu Lipovka. Ubytovnu, kde právě sedíme, mu sehnala pracovní agentura. Doma v Polsku už nebyl skoro půl roku.

“Co tady děláte, když máte volno?” ptám se a z okna koukám na parkoviště, továrnu a pole.

“Býváme tady. Občas jezdíme do Solnice nebo do Rychnova, chodíme na diskotéku nebo se díváme v hospodě na sport,” ujímá se slova zase Pavel. “Když je hezky, jezdíme na super koupaliště v Rychnově. A nezapomeňte napsat, aby tam na sportovním stadionu opravili sedačky,” prosí rozjařeně mladík. Pak trochu zvážní. “Tady jsou malá města a lidi pořád uvažují jako před mnoha lety, nelíbí se jim, že jsme jiné národnosti. Dělají na nás vtipy a to nás trochu uráží.” Zajímá mě, jestli se někdy s někým pustili do potyčky, nebo dokonce poprali. Oba se dušují, že ne.

Pražské ceny

Na dohled od fabriky je i ubytovna Rozárka v Kvasinách, kde si najímá lůžka přímo Škodovka. Vládne jí pevnou rukou Renata Jelínková. Rázná dáma žije ve vedlejší Solnici, odkud může rychle přijet, pokud se na ubytovně něco přihodí.

“To se děje výjimečně, mám tu slušnější lidi. I když nedávno jsem jeden případ vandalismu řešila,” vypráví správcová. “Nájemník, se kterým nebyly doteď problémy, rozmlátil dveře. Přeřadili ho na jinou práci a snížili mu plat. Neustál to, opil se a potřeboval si vybít vztek. Škodu uhradí, už jsme se domluvili,” mávne rukou paní Jelínková. Daleko horší je to podle ní na ubytovnách v Lipovce, kde jsou Poláci a Bulhaři. “Zajedou si koupit alkohol, zpijí se, každý má jinou mentalitu a pustí se do sebe. Tam je nějaká pojistná událost denně.”

Jestli automobilka přispívá zaměstnancům na jedno lůžko devět tisíc, nechce vedoucí ubytovny potvrdit, ale připouští, že od začátku roku všechny ubytovny zvedly ceny. “Škodovce je to jedno, protože potřebuje lidi. Kvůli tomu se tady zdražuje všechno − pronájem bytů, pozemky, a dokonce i ceny v krámech a v hospodách. Obchodníci si myslí, že všichni dělají ve Škodovce a mají peníze, což není pravda, a doplácejí na to ti, kteří ve fabrice nedělají. Navíc už ani v sámošce není personál, protože všechno schramstne Škodovka,” vypráví paní Jelínková spíš smutně než naštvaně v solnické restauraci U Kocoura. Ceny jsou tu opravdu spíš pražské.

Daň za rozvoj

K pouličním výtržnostem docházelo v Solnici hlavně na náměstí, kam za hezkého počasí chodili dělníci popíjet. Radnice proto přijala vyhlášku, která konzumaci alkoholu na veřejnosti zakazuje, a začala spolupracovat s policií.

“Jsou tu přesunuté hlídky z Hradce, budeme mít stanici cizinecké policie, jezdí sem strážci pořádku z Polska, Škodovka nám zaplatí náklady na společnou městskou policii s Rychnovem,” vyjmenovává starosta Hostinský. Uznává nicméně, že pouze represe nestačí a bezprizorním mužům je potřeba nabídnout nějaké smysluplné trávení volného času. To si uvědomuje i samotná automobilka.

“Máme připravený koncept spolupráce s okolními obcemi, zaměřený na vzdělávání, prevenci, dopravní bezpečnost nebo na volnočasové a kulturní aktivity. Zároveň chystáme nové sportovní a kulturní akce pro naše zaměstnance i obyvatele okolních obcí, kterým chceme také pomoct v dalším územním rozvoji formou odborných studií,” sděluje Zdeněk Štěpánek z tiskového oddělení Škody Auto. O něco konkrétnější je Jan Hostinský. Zmiňuje, že společně se Škodovkou právě připravují pingpongový turnaj a jednají i o vybudování venkovní posilovny. “Kdyby byla taková fabrika 20 kilometrů od města velkého, jako je třeba Hradec, podobné problémy by se nemusely řešit,” myslí si starosta. O tom, že továrna přinese regionu dlouhodobě užitek, ale nepochybuje.

“Moje manželka je z jedné malé vesničky v severních Čechách, kde byla dvacetiprocentní nezaměstnanost. Pokud si lidé vydělávají, je to 12 tisíc hrubého. Nemají na útratu a otevřené zůstaly už jen vietnamské obchody. Tady pracuje většina místních lidí v automobilce. Vydělají si slušné peníze. Staví se tu, opravuje, nic nekrachuje,” zdůrazňuje Hostinský a zmiňuje plánované investice do obchvatu Solnice nebo rekonstrukci kulturního domu za 85 milionů korun, s nimiž by se mělo začít co nejdřív. “Bez současného vývoje bychom o obou akcích mluvili ještě 20 let. Nemůžu a ani nechci se stavět proti záměru, že se bude rozšiřovat Škodovka a strategická průmyslová zóna. Mám za úkol vyřešit stávající potíže, a co lze z takové situace vytěžit, získat,” objasňuje Hostinský svůj postoj.

Víc bere, než dává

Ne všichni jsou o přínosech překotně se rozrůstající automobilky tak jednoznačně přesvědčeni. Roman Kovář, který ze Solnice pochází, žije tu i pracuje, to vidí jinak. “Škodovka do nedávné doby našemu regionu přinášela prospěch, ale tímhle hektickým rozvojem mu ho začala spíš brát,” míní vysoký čtyřicátník. “Jenom blázen by nechtěl obchvat nebo opravu kulturáku, ale to všechno by se mělo realizovat i tehdy, když by fabrika neměla tak velký počet zaměstnanců jako dnes, kdy region musí naopak dávat a stát by měl investovat z našich daní, aby se rozvoj Škodovky stíhal.”

Namítám, že automobilka se do řešení akutních problémů zapojuje. “To je pravda, ale rozhodla se do toho zainvestovat až teď, když už je tlak tak velký a problémy tak neúnosné, že jim kazí jméno,” myslí si ředitel menší solnické firmy ASV výrobní družstvo. Její kořeny sahají do začátku minulého století. Do 90. let vyráběla známé velorexy, ale dnes se soustřeďuje na zpracování kovu. Menší část produkce dodává i do Škody Auto. Má asi 200 zaměstnanců, jenže momentálně shání dalších sedm kvalifikovaných dělníků.

“Neobsazených pozic by bylo i víc, ale síly na trhu práce nejsou, všechny je pohltila automobilka a její dodavatelé. Od nás tam v první vlně odešlo několik mladých kluků čistě kvůli penězům, protože jsme v té době nebyli schopni je tak vysoce zaplatit. Naštěstí jsme to ustáli,” vypráví Roman Kovář ve své kanceláři v centru městečka, kde stojí i menší výrobní hala firmy. Od té doby, co Škodovka začala s masivním náborem, se jí zvýšily mzdové náklady asi o deset procent. “Tomu, co nabízí automobilka, ale konkurovat nemůžeme,” krčí rameny Kovář.

Nakonec dodá, že kdyby se Škodovka chovala k regionu ohleduplně, postupovala by jinak. “Pro své i agenturní zahraniční dělníky by postavila vlastní velkou ubytovnu s obchody a restauracemi, na svém pozemku a za plotem.” Když se zeptám, proč by měli být zahraniční zaměstnanci drženi odděleně, Kovář připustí, že to je možná přehnané. V zápětí ale připomene kriminalitu, která v okolí stoupla. “Místní lidé mají přirozeně strach z velkého množství cizinců ze zemí s jinou kulturou, kteří se tu vyskytli,” dodá ještě na vysvětlenou. Pak přejde ke smířlivějšímu tónu. “Nechci zbytečně rozdmýchávat emoce. Věřím, že státní správě se ve spolupráci se Škodovkou podaří situaci zklidnit.”

Láska z Rozárky

Solidní plat a vysoké bonusy přivedly do Škodovky ani ne před rokem i Lukáše Doubka. Pochází z Čáslavi. Je vyučený truhlář, ale auta ho zajímají víc. “Dělám na montáži, na lince, kterou jsem pomáhal stavět,” říká drobný mladík. Práce ho baví, ale úplně spokojený není. “Pořád je nedostatek lidí. Jednou se dokonce stalo, že nedorazila do práce parta agenturních zaměstnanců. V takových případech musí člověk dělat celou směnu za dva. Dá se to zvládnout, ale jsem potom úplně vyřízený,” přibližuje montér jeden z důvodů, proč vstoupil do odborů. “Šel jsem tam, abych se proti tomu mohl ozvat a taky se zastat ostatních.”

Lukáš si do Kvasin loni v srpnu přivedl svoji dívku Sabinu Lexmanovou. Místo dostala v oddělení logistiky, kde je práce o dost lehčí. Provoz je ale třísměnný a automobilka ho od ledna jede šest dní v týdnu. Zaměstnanci proto už nemají volno v sobotu a v neděli, ale dostávají ho podle směn v různé dny.

“Naštěstí se nám podařilo sladit směny, jinak bychom se skoro neviděli. Když nemusíme do práce, jezdíme se známými na výlety,” říká Sabina a v náručí chová králíka. Bydlí s nimi v pokojíku na ubytovně Rozárka.

“Jsme tady spokojení, kousek odtud jsou hory. Rádi bychom tu zůstali nastálo,” říká Lukáš Doubek a nevylučuje, že se časem poohlédnou po nějakém bytě.

Bydlet ano, či ne?

Lukáš se Sabinou jsou přesně těmi zaměstnanci, které by v Solnici i Kvasinách viděli všichni nejraději. Včetně automobilky. “Naším cílem je, aby zaměstnanci do regionu za prací pouze nedojížděli, ale aby se do okolí závodu přestěhovali i se svými rodinami,” potvrzuje Zdeněk Štěpánek. Připomíná, že mezi zaměstnaneckými benefity je i bezúročná půjčka na pořízení bydlení.

Jenže byty, kde by mohly partnerské dvojice zakotvit, momentálně nejsou. V centru Kvasin se sice dva domy − každý o 19 bytech − staví a buduje se i 18 řadovek, ale to jsou developerské projekty. “Obec je nebude mít v rukou. Pokud budoucí majitelé ubytují v každém bytě třeba deset lidí z fabriky, nebudeme moct nic dělat,” říká Alice Nováková, starostka Kvasin, kde by nejrůznější podnikavci nejraději stavěli ubytovny.

Ve vedlejší Solnici je postoj obyvatel přesně opačný. Město už před třemi roky vyčlenilo území na bytové domy, kde se počítalo i s hostelem. Mezitím se ale situace radikálně změnila a lidé ze Solnice se proti jeho stavbě postavili. Báli se, že by tam vznikla ubytovna, a město má dnes problém územní plán schválit. Přitom by mělo získat v příštích letech státní dotace na stavbu 40 bytů (Rychnov dokonce na sto).

Vzhledem k počtu nových zaměstnanců se takové číslo jeví jako kapka v moři. Starosta Hostinský ovšem argumentuje, že městečko velké jako Solnice nemůže kvůli fabrice postavit celé sídliště a výstavba bytů se bude muset rozprostřít na daleko větším území.

Nejistý happy end

Než budou byty skutečně stát, potrvá několik let. Stejně tak než se podaří eliminovat zácpy na silnicích, hlavně v době střídání směn. Automobilka už zavedla některá opaření, jako je provoz svozových autobusových linek nebo nové vlakové spojení, které díky spolupráci s krajem jezdí z Kvasin do Hradce Králové. Tiskový mluvčí také připomíná, že se Škodovce podařilo vyjednat s ministerstvy navýšení veřejných investic do regionu v hodnotě téměř šesti miliard korun a z nich by měla jít asi polovina na dopravní infrastrukturu. Týká se to hlavně plánovaných obchvatů obcí. “Realizace dopravních projektů sice bude nějaký rok trvat, ale věříme, že přinese dlouhodobé řešení,” říká Zdeněk Štěpánek.

Nehrozí, že automobilka do té doby výrobu zase omezí a začne propouštět? Odpověď vyznívá poněkud nejednoznačně: “Škoda Auto investovala do všech svých závodů v České republice včetně Kvasin již téměř 400 miliard korun. S jejich dalším rozvojem počítáme i budoucnu.”

Bude­­-li to opravdu platit i pro Kvasiny, je pořád šance, že se bude na současné nesnáze jednou vzpomínat jako na zádrhel na cestě k prosperitě. Jestli začne fabrika propouštět, budou tu mít co dělat s davy bezdomovců.