Proč záplava peněz z dotací nefunguje? Spotřeba není investice, říká expert

www.ihned.cz, 12. listopadu 2015

Autor: Julie Hrstková – komentátorka HN

 

• Takzvaná kohezní politika má podporovat méně rozvinuté regiony Evropské unie.
• “Hovoří se o investicích, ve skutečnosti jde o spotřebu,” říká ale expert David Uhlíř k tomu, proč záplava peněz nefunguje.
• Podle něho jsou země, kde strukturální fondy pomohly, třeba v Irsku. Ale například v Portugalsku se nedaří zvyšovat úroveň.

 

Nová studie Evropské komise potvrdila, že dotace ze strukturálních fondů všechno nevyřeší. “Hovoří se o investicích, ve skutečnosti jde o spotřebu,” říká expert na regionální politiku David Uhlíř k tomu, proč záplava peněz nefunguje.

Uhlíř je zástupcem ředitele pro strategii jihomoravského zájmového sdružení právnických osob JIC a byl jedním z účastníků expertní skupiny Evropské komise, která řešila rozvoj regionů. Takzvaná kohezní politika má podporovat méně rozvinuté regiony.

 

HN: Pokud do projektů směřuje bez výsledku spousta peněz, znamená to, že systém evropských fondů nefunguje?

Nedá se jednoznačně říct, že kohezní politika nefunguje. Záleží to na úrovni institucí a veřejné správy. Jsou země, kde strukturální fondy pomohly, jako třeba v Irsku. Ale například v Portugalsku se stále nedaří zvyšovat úroveň.

Irsko investovalo velké prostředky do vzdělání, do zvýšení kvalifikace a potom teprve dalo peníze do betonu, do infrastruktury. Dodnes mezi Corkem a Dublinem nevede dálnice. Oproti tomu z Porta do Lisabonu vedou hned dvě, přičemž jedna je placená a druhá nikoliv. Všichni samozřejmě jezdí po té, co je zdarma. To je klasická ukázka, kdy se nalily velké peníze do systému, který je špatně spravovaný.

Druhá varianta, proč kohezní politika nemusí fungovat, jsou časté změny v systému. To je případ i České republiky, kde se při nástupu nové politické garnitury vše kompletně změní. Systém se pak nemůže ustálit a fakticky nefunguje, nemá čas se učit a zdokonalovat.

 

HN: Jak na to může Evropa reagovat?

Pokud má země špatné instituce a k tomu zkorumpovanou veřejnou správu, potom i špatně investuje. Evropská komise nemůže ovlivnit, jak a do čeho konkrétně země vkládají peníze, a je namístě zvážit, zda by komise neměla mít větší slovo v tom, jak jednotlivé členské země investují.

V praxi tady máme dvě různé roviny debaty: ta první je politická, odehrává se na Radě Evropy, kam každý politik přijede vyjednávat a po návratu domů se hrdě bije v prsa, kolik peněz pro svoji zemi vydobyl.

A pak je věcná rovina, kdy si země sice vybojovala větší koláč než ostatní, ale nemá do čeho rozumně investovat. Skvěle je to vidět v oblasti investic do lidských zdrojů, kam se vložilo tolik peněz, že to v podstatě zlikvidovalo soukromé vzdělávání.

Největší hodnotu tak nemá samotný vzdělávací proces, ale účastníci školení, jejichž počet a návštěvnost musí agentury vykázat, aby mohly získat peníze z dotací. Jediným cílem je utratit všechno, co země získá. Výsledkem je, že peníze často plynou na věci naprosto neuvěřitelné.

 

HN: Není v tomto smyslu kontraproduktivní Junckerův balíček? V zásadě léčí přebytek peněz jejich dalším nalitím.

Pomohl by nějaký Marshallův plán, který by systematicky investoval do rozvoje pečlivě vybraných lidí, potenciálních leaderů schopných docílit změny v těchto zemích. Spojené státy po druhé světové válce proškolily a odvezly na zkušenou spoustu německých představitelů do Ameriky a potom jim daly příležitost, aby nové poznatky uplatnili doma. Marshallův plán ale fungoval i proto, že Němci byli poraženou mocností a USA jim to nadiktovaly z pozice vítěze.

 

HN: Institucionální rozvoj byl velkým tématem v České republice koncem 90. let minulého století. Nyní již jsou instituce stabilizované, ale současně máme i vysokou míru korupce. Jak je to možné?

Lze pochybovat, že máme kvalitní instituce. Dokonce jsme některé úřady měli kvalitnější než dnes. Tehdy ještě ve státních službách působilo dost lidí, kteří do nich nastoupili začátkem 90. let v porevolučním nadšení. V posledních deseti letech pozoruji ve státní správě systematickou devastaci a setrvalé zhoršování jejího výkonu.

Každý nový politik přijde s plánem ušetřit na výdajích za veřejnou správu. Státní zaměstnanci jsou špatně placení, nemají dobré kariérní vyhlídky. Mnozí zaměstnanci na klíčových postech mají velkou odpovědnost, ale zcela neadekvátní ohodnocení, přitom jsou nezřídka vystaveni velkým tlakům, někdy i neoprávněně kriminalizováni. Výsledkem je, že dochází k velké fluktuaci lidí. Kdo přežije na úřadě tři roky, už se stává superseniorním zaměstnancem.

 

HN: Existuje recept, jak situaci zlepšit?

V první řadě je to nezbytná investice do zkvalitnění vzdělávacích systémů, včetně občanského vzdělávání. A také lepší kontrola, co se s penězi z unie děje.

Všichni hovoří o investicích, ve skutečnosti jde o spotřebu. Rozvojová politika se musí dělat s dlouhodobou perspektivou a nelze od ní čekat nějaké rychlé výsledky. Ty se sice v podobě rostoucího HDP mohou dostavit, ale bývá to jednorázové a někdy to může mít i velmi negativní následky. Například evropské dotace do španělské ekonomiky měly často podobu investic do “cihel a betonu” − stavěly se nemovitosti pro komerční využití i pro veřejné instituce, které vedly k umělému nafouknutí stavebního sektoru a přispěly i k tamní realitní bublině.

 

HN: Proč rozdíly mezi zeměmi spíš narůstají, než aby mizely?

Souvisí to s preferencí investic do infrastruktury, do “hardwaru”, kde lze sice peníze rychle utratit, ale jejich efektivita je často problematická. Přitom rychlost utrácení je často měřítkem, na které Evropská komise i členské státy kladou hlavní důraz.

Země jsou schopné utratit spoustu peněz za dálnice, kancelářské budovy či vybavené pozemky pro průmyslové využití. Jenže když k tomu neexistuje “software”, tedy kvalitní instituce motivující podnikatelské prostředí a vzdělaní lidé, potom to nemůže dlouhodobě fungovat a ekonomika “zamrzne” na určitém stupni vývoje. To je příklad některých regionů Španělska a Portugalska.

 

HN: Existuje hypotéza, že zahraniční investoři nikdy do “zaostalých” zemí včetně Česka nepřicházejí s nejnovější technologií. To nejlepší si nechávají doma…

Platí, že když budou v zemi kvalitní lidé, přijdou i kvalitní investoři. Ve chvíli, kdy zde nebudeme mít špičkové odborníky, není důvod, aby zahraniční investoři přicházeli s poptávkou po expertech, když je mají doma.

Objektivně také existuje rozdíl ve struktuře ekonomiky třeba mezi Českou republikou a Německem či Švýcarskem. Těžko budeme konkurovat zemím, kde se kapitál akumuloval sto dvě stě let. Potom to vypadá tak, že na stejně velkém území, kde v Německu či Švýcarsku působí sto špičkových hi-tech středně velkých firem, je jich v Česku nanejvýš pět až deset. Někdy prostě doháníme rozjetý vlak a ten se dohání těžko.

 

HN: Bude se celý systém měnit?

Nevidím vůli dělat nějaké velké kroky, které by vedly ke změně. Můj soukromý odhad je, že bohatým státům typu Německa či Nizozemska dojde časem trpělivost. Někdy po roce 2020 se třeba vyjádří, že dotace z fondů potlačují iniciativu jednotlivců, a řeknou dost.

Na druhou stranu bohatým zemím plynou ze společné kohezní politiky také nemalé výhody. Pokud chudší členské země investují do infrastruktury, například staví dálnice, kupují nové stroje, potom potřebují stavební firmy a nakupují u velkých strojírenských výrobců.

A když se podíváte na kapitálové složení těchto firem, tak je jasné, že velká část utracených peněz se nakonec prostřednictvím dividend vrátí zase zpátky, třeba do onoho bohatého Německa.

 

http://ihned.cz/c1-64852470-proc-zaplava-penez-z-dotaci-nefunguje-spotreba-neni-investice-rika-expert