Zrušila obchody po celém světě, marmelády chce vařit i prodávat sama
- 29/03/2014
- Posted by: Vilém Čekajle
- Category: Z tisku
Zdroj: www.idnes.cz, 29. března 2014
Autor: Kateřina Hovorková
Blanka Milfaitová vaří skvělé marmelády, získala už spoustu cen v mezinárodních soutěžích. O její výrobky je obrovský zájem, prodávají se doma i v zahraničí v mnoha obchodech. Ale před pár dny poslala všem překvapivý vzkaz: “S velkovýrobou končím”.
Nejsou to ani dva roky, co své podnikání na samotě u česko-rakouských hranic rozjela. V rodinném domku vařila pár marmelád denně, nabízela je na trzích či přes různé obchody s regionálními potravinami a posílala je zájemcům poštou. Měla radost z každého nového zákazníka, kterému chutnalo. V březnu loňského roku si z mezinárodní soutěže The World’s Original Marmalade Awards přivezla dvě zlaté medaile a letos získala dokonce čtyři zlaté.
Velký úspěch změnil Blance ze dne na den život. Obchody od malých po velké, řetězce po celém světě, všichni najednou chtěli stovky jejích marmelád. A na samotě v Novohradských horách vařila své lahůdky 20 hodin denně, sháněla pomocníky a otevírala nové obchody v evropských metropolích.
Před pár dny ale Blanka vypověděla všechny obchodní kontrakty a zavřela své obchody v Londýně, Římě, Curychu. “Začala mě děsit představa výroby jako na běžícím pásu, narvaných regálů, kde spolu soupeří cenovky šizeného zboží, představa honby za objemy, za bobtnajícím portfoliem prodejních míst a profitem za každou cenu. Na chvilku jsem tu svou cestu ztrácela z očí, ale už jsem zase zpátky,” komentuje Blanka své rozhodnutí.
Vraťme se o rok. V březnu 2013 jste své marmelády poslala do londýnské soutěže, vyhrála jste a …?
Bylo to neuvěřitelné. Netušila jsem, co to odstartuje. Hlavně ten mediální kolotoč. Ze dne na den se mi otočil svět, lidé mě poznávali a stavěli na ulici a v obchodech. Chtěli si povídat, chtěli můj podpis, či se jen tak zasmát do foťáku. A prodej? Od soukromých objednávek do celého světa, místním úřadům a institucím přes marmelády pro Pražský hrad, pro různé osobnosti nejen českého společenského života až po tisíce běžných klientů, kteří mi prakticky “zavařili” výrobu.
Říkáte, že jste pracovala 20 hodin denně.
Ozývaly se obchodní řetězce, jejichž zástupci nechtěli vůbec chápat, že mě nezajímají. Marmošky chtěly stovky obchodů z celého světa i zpoza humen, ale i různí pokoutní zprostředkovatelé, překupníci. A domů, na Pohoří, začaly jezdit zájezdové autobusy s koupěchtivými “turisty”. Loňské léto jsem měla denně doma v průměru sedmdesát návštěv. Byl to masakr.
Jak jste to všechno zvládala?
Nezvládala, samozřejmě. Doma byly marmelády všude, denně se vařilo několik set skleniček, vše ručně. Mezi nimi návštěvy nakupujících, balíčky k odeslání, bylinky k zasazení, novináři, televizní štáby, zvědavci. A ještě jsem v té době znovu otevírala svou kavárnu v šumavském Srní. Hledala jsem pomoc, ale nenacházela, nikdo nechtěl pracovat na samotě bez signálu, nikomu se nechtělo festovně fungovat a sdílet hodnoty rodinné firmy.
Ale nakonec jste pomocnici našla.
V den porodu jsem našla Barušku, která jako bankovní inženýrka přijela k nám z Prahy dělat hospodyňku. Dnes je z ní perfektní šéfová mé manufaktury a máme konečně také další pomocnice, Vendulku a Věrku a jsem jim všem za pomoc opravdu vděčná.
Pracujete stále, i s miminkem?
Netušila jsem, co vlastně těhotenství přinese, byla to pro mě po všech stránkách španělská vesnice. A musím říct, že Eliška je skvělý parťák. Holka do nepohody. Vlastně mi ve všem pomáhá. Jasně, je jí osm měsíců, ale pomáhá mi tím, že je. Je součástí i naší manufaktury, je všude se mnou a nic s ní není nemožné.
Aktivně komunikujete se zákazníky přes webové stránky. Loni na podzim jste tak všem oznámila, že vyrážíte v karavanu po světě a všude budete vařit marmelády z místních zdrojů. Jak vás to napadlo?
Jednou v Provence, kde jsme byli s půjčeným obytným vozem, to byly Elišce čtyři týdny, jsme během sběru levandule, kterou dávám do marmelád, dostali nabídku. Přišel místní sedlák a povídá, zda nechceme bílé broskve z jeho sadu. Byly jako z ráje! Souhlasili jsme a moc nás mrzelo, že nemáme sebou nic, abychom uvařili hned tam na místě marmeládu z bílých broskví s levandulí.
Cestou zpět partnera napadlo, že by to byla zajímavá akce, jezdit po Evropě, všude tam, kde zraje ovoce, a rovnou na místě ho zavařit. Koukala jsem na něj jako na blázna. No a za dva měsíce jsme koupili vlastní obytňák a jeli do Afriky, kde naše roční pouť začala vařením marmelád na Západní Sahaře.
Takže tam jste uvařila první “cestovatelskou” marmeládu?
Ano. Tam jsme směnili pár cetek a od Berberů získali divoké minibanány, obří zlaté rozinky a kaktusový med. Čekají nás další státy, celkem jich chceme navštívit 38 a končíme na konci roku za Severním polárním kruhem s ledovou marmeládou.
Díky pomalovanému autu nás všude staví lidé, propagujeme naši práci i zlaté české ručičky, diskutujeme, občas nějaký ten rozhovor pro média, či přijetí na ambasádě, vaříme i prodáváme, žijeme on the road. Je to 100 kilometrů a 100 míst, kde vznikají naše expediční speciální marmošky.
Kolik vás v autě cestuje?
Ačkoli mám pětitunové velké auto, víc než tři se tam nevejdeme. Vezeme toho hodně, namátkou několik set skleniček, maxikočárek, polní kuchyňku, hrablo na sníh, fotokopírku, třicet kilo hrnců, tiskárnu.
Je to nádhera, zastavit na plantáži u nejlepšího ovoce, akorát zralého, hodit je rovnou do hrnce, přidat nějakou místní bylinku, vše prosytit horským či mořským větrem, okořenit touhou po nejlepší chuti a korunovat vášní k vlastní práci.
Není to náročné?
Ale jo, problémy potkáváme, třeba technické s vozem v poušti, kdy nám kamion na Dakaru poškodil přední okno, nebo s neodbornými a arogantními servisáky v Čechách, nebo když mě při běžeckém tréninku u mauretánské hranice honili domorodí dorostenci a poměrně jasně mi dávali najevo, co se stane, až mě doběhnou.
Cestu si platíte sama, nebo sponzoři?
Prakticky vše si platíme z našich prostředků, které musíme souběžně i vydělávat. Není to úplně jednoduché, někdy se hrozím. Rozhodně mi nikdo nedal miliony a neřekl: “Jeď”. Hlavním sponzorem je mi moje vlastní manufaktura a moje Slunečná kavárna na Srní.
Ale podporují mě i firmy z oboru, třeba exkluzivní nože na čištění a krájení ovoce mám od firmy Wüsthof, a mohu si dovolit vařit ve špičkových francouzských měděných hrncích. A protože z akce připravuji knihu, hodně i fotím, pro produktové fotky mám k dispozici úchvatné nádobí staroanglické značky Burleigh.
Vaše cesta je i dobrý marketingový tah.
Expedice je poměrně vidět, nejen mediálně, a já potenciální partnery – podporovatele hledám pořád.
Jak vypadá takový jeden běžný pracovní den na cestách?
Díky Elišce se vstává na šestou a pak je do půlnoci pracovní den. Hledají se plantáže, zahrady, sady s tím nejlepším ovocem a bylinkami, domlouvá se sklizeň, možnost, kde uvařit.
Například na západním pobřeží Sardinie jsem táhla plynovou bombu, vařiče, stůl, ovoce, cukr, sklo, vše, spolu s prckem, foťáky a dalšími nezbytnostmi po skále na jednu hradní zříceninu, abych nahoře mohla rozbít polní kuchyni a vařit marmeládu. Litovala jsem středověké dobyvatele, byl to krpál.
Když je ošklivo, nebo nelze vyndat kuchyň ven, vařím přímo v karavanu, jako třeba v San Marinu nebo na Gibraltaru. To jsou mé dny, do toho starost o rodinku, občas nutnost řídit devítimetrový karavan, psaní článků na web, psaní knihy a odpovídání na stovky e-mailů, které denně chodí.
A kdo za vás vaří marmelády doma?
Pohoří je prakticky v rekonstrukci, Baruška by se tam sama bála, tak manufaktura momentálně běží v mé druhé provozovně na šumavském Srní, kde mám kavárnu.
Máte obchody v zahraničí, které dobře fungují, přesto jste se rozhodla je zavřít.
Všechna prodejní místa fungovala skvěle, v Londýně se marmelády prodalo čtyřikrát více, než byl plán, v Římě se o možnost prodeje našich marmošek i pohádali a v Curychu jsou na ni fronty dodnes.
V den, kdy jsem se rozhodla vše zavřít, byly v provozu čtyři prodejny v zahraničí, další tři před startem a několik jiných před podpisem. Mám ráda prodej, při kterém klienty vidím, kdy jim mohu dát osobně ochutnat, sledovat, jak jim září oči, vysvětlit jim, jak marmelády vznikají, z čeho a proč právě tak a ne jinak.
Jsem na prodejce náročná jako sama na sebe při výrobě. A to je kámen úrazu. I to byl jeden z důvodů ukončení prodeje jinde. Navíc hrozilo, že se z mého radostného vaření marmelád stane megavýrobna, jak mi navrhoval nejeden investor a vše půjde do kopru.
Takže jdete dál cestou poctivé ruční výroby.
Moji klienti si přejí marmelády, které mají příběh, ve kterých je to nejlepší a navíc kus nás, naší radosti z toho, co děláme, kus hor, kde žijeme, a to ve fabrice nejde. Abych udržela kvalitu produktu, musí projít rukama, kterým věřím, a ne strojem. Své výrobky budu prodávat v kavárně v Srní, budu dál vyřizovat objednávky poštou. Nechala jsem si jediný kontrakt, a to s pražským obchůdkem.
Uspět ve světové soutěži dvakrát za sebou a přivézt si z další, Great taste awards, dvakrát dvě zlaté hvězdy, což se nikdy žádné české potravině nepovedlo, je závazek. A marmeládové šílenství našich klientů, podpora mého fanklubu i očekávání stálých zákazníků, to je závazkem ještě větším.
Jak jste se zmínila na svých stránkách, setkala jste si i se závistí a s krádeží vašeho nápadu.
Snažím se na to moc nemyslet. Ten rok mě moc naučil. Netušila jsem, že v pětatřiceti letech poznám tolik nových úrovní mezilidských vztahů, že tolik nocí probrečím jen pro chování druhých, mnohdy velmi blízkých, a budu tak často zvažovat, že se zahrabu někde daleko v lese a zůstanu zahrabaná. Moje podzimní knížka, která měla být původně jen kuchařkou, se tak stává pomalu, ale jistě knihou plnou příběhů.
Jaké máte plány do budoucna?
Není jich málo. Manufaktura přidá nový produkt, pod kavárnou na šumavském Srní instaluji butik s dobrotami a až přijde doba, otevřu nádherný horský hotel, kde zrealizuji sny nejen svoje, ale i mnohých turistů. Nabídnu přidanou hodnotu, která povětšinou okolnímu ubytování chybí, kuchyni, kde si mlaskne i zarytý škarohlíd a kde budeme většinu prodávaných delikates i vyrábět, péct, zavařovat, udit. Znám podobná místa v Alpách, Dolomitech i Pyrenejích a jsem přesvědčená, že podobný hotel mému kraji pořád chybí.
Blanka Milfaitová
|
Zdroj: