Silnice smrti neodpouští. Projeli jsme ji s odborníky na bezpečnost

Zdroj: iDnes.cz, 11. února 2013

Autor: Roman Švidrnoch

 

Zatímco auta se neustále technicky zdokonalují, silnice máme mnohdy skoro stejné jako před půlstoletím, kdy jim vládla Škoda 1000 MB. Jeden takový hlavní tah, silnici I. třídy číslo 9 mezi Mělníkem a Českou Lípou, jsme projeli spolu s experty na bezpečnost dopravní infrastruktury.

Na rozdíl od ciziny se vám to může snadno stát: u českých cest čekají spousty smrtelných pastí. Zrezavělá zábradlí, kolmé stěny betonových propustků, o něž se auto roztříští, mohutné stromy přímo na krajnici, která se drolí a nejsou na ní ani namalované čáry, nemluvě o tom, že by byla potřebná svodidla. Jenže ne vysoká pouhých 40 centimetrů, která auto katapultují mimo cestu…

 

Co je EuroRAP mezinárodní nezisková organizace, vznikla r. 2003 ve Velké Británii jejím cílem je nezávisle hodnotit bezpečnostní úroveň silnic a navrhovat opatření, která by omezila počet smrtelných a vážných zranění sesterskou organizací je mnohem známější EuroNCAP, který hodnotí nová auta při crash testech členy EuroRAP jsou motoristická sdružení či státní a regionální správci silnic. V Česku je to Ústřední automotoklub ČR v ČR bylo dosud plně zavedeno pouze mapování rizik, a to na síti 720 km dálnic a 5 863 km silnic I. tříd více informací o programu najdete na www.eurorap.org

 

Česká silnice smrti je plná zákeřných pastí

Silnice první třídy číslo 9 má na svědomí 15 životů za posledních šest let. Spolu s experty jsme zjišťovali, co je na ní špatně. Odpověď: prakticky všechno.

Na mapě vytvořené Ústředním automotoklubem ÚAMK a společností AF-Cityplan za pomocí policejních statistik vážných nehod a hustoty provozu je označena jako “silnice smrti”.

“Vy opravdu chcete fotit každou smrtelnou past, která na téhle cestě je? Tak to moc daleko nedojedeme, budeme muset stát v každé zatáčce,” říká mi bezpečnostní auditor Michal Kasaj. S jeho kolegou Romanem Turzou a naším fotografem vyjíždíme z Liběchova nedaleko Mělníka směrem na sever. Podle statistik smrtelných a velmi vážných nehod patří mezi ty opravdu nejhorší v Česku, a já teď díky svým průvodcům uvidím, proč vlastně.

Po pár kilometrech mám jasno. Nemusím být expert, i z mého pohledu laika je tahle silnice průšvih. Až na pár lepších úseků připomíná svým technickým stavem spíše Albánii než zemi ve středu Evropy, jen pár desítek kilometrů od hlavního města.

Výtluky, rolety, propadající se krajnice, chybějící postranní i středové čáry, každou chvíli nepříjemné zatáčky, přičemž značené jsou jen některé, a to se nebavíme o silnici třetí třídy do Horní Řečice, ale o “jedničce”, po níž projedou denně tisíce aut a kamionů.

Za vlastní peníze

Oba experti jsou zaměstnanci soukromé firmy AF-CityPlan, která se, mimo jiné, věnuje projektům zvyšování bezpečnosti silniční infrastruktury a provádí technickou asistenci Ústřednímu automotoklubu ČR v programu EuroRAP, který speciální metodikou hodnotí bezpečnost silnic.

 

EuroRAP je mezinárodní nezisková organizace, sestra známějšího EuroNCAP, které testuje bezpečnost aut při bariérových crash testech. Nezisková mimo jiné znamená, že významnou část aktivit EuroRAP v Česku platí vlastních zdrojů ÚAMK a AF-CityPlan.

Je vám to divné? Odpověď je jednoduchá: finanční podpora ze strany Evropské komice je momentálně velmi omezená. Z programu tak víc vytěží spíše méně vyspělé státy světa, kde se daří financovat pilotní projekty EuroRAP (a jeho mezinárodní odnože iRAP) z prostředků rozvojových bank.

“Stav českých silnic je ovšem zoufalý, takže zatím do mapování investujeme i vlastní zdroje a doufáme, že státu jednou dojde, kolik milionů korun a nevyčíslitelných lidských ztrát by mohlo být ušetřeno, a naše informace a zkušenosti využije,” říká Michal Kasaj.

Z hlasu mu čiší upřímné zaujetí, když ukazuje první slabiny téhle cesty, které mohou stát život řidiče auta nebo motocyklu. “Hned tady je propustek, tedy malý můstek nad kanalizací, jehož kolmá stěna je při nárazu smrtelnou pastí,” vysvětluje. Takových propustků uvidíme na cestě ještě spoustu. Některé mají sice svodidla, ale ta jsou většinou příliš krátká nebo nízká. “Třeba tahle mají na výšku jen nějakých čtyřicet centimetrů, což je k pláči. Auto, jež na ně najede, akorát nadzvednou a katapultují do dáli mimo silnici, tady pravděpodobně na strom,” ukazuje Michal Kasaj.

 

Silnice by měly odpouštět…

V bezpečnosti silnic udávají v Evropě směr Švédové, Nizozemci nebo Britové, jejichž experti by na “devítce” asi dostali psotník. Možná ho dostávají i švédští turisté s karavany, kteří tudy občas jezdí od Máchova jezera do Prahy. Tahle cesta je totiž přesným opakem toho, nač jsou zvyklí ze své domoviny, totiž silnic, jimž se říká “odpouštějící”.

“Je pravda, že 90 procent nehod způsobí svou nepozorností nebo riskováním řidič, ale když už chybu udělá, nemá být potrestána smrtí. Silnice by měla mít takové prvky, aby byla schopná ho ochránit. Když tam bude bezpečné svodidlo nebo prázdné pole, odrazí se nebo vyjede a poškodí si jen auto, nic se mu však většinou nestane,” vysvětluje Roman Turza.

Takže ve Švédsku se hlavně snaží omezovat rychlost aut a “čistit” okolí silnic. “Tam, kde je povolená rychlost 90 km/h, by neměla být žádná překážka šest metrů od silnice, u 110 km/h je to devět metrů. Rychleji se tam na dálnici nejezdí,” říká Michal Kasaj a přidává další zajímavý propočet: “Statistiky například dokazují, že při rychlosti do 70 km/h lze přežít až tři čtvrtiny čelních srážek.”

 

 

… ale tahle neodpustí nic

Vraťme se ze světa zpět do středu Čech. Projíždíme vesnicí Tupadly, v níž vidím také pár nechutných pastí, do nichž by mohlo auto vrazit. Experti mě však vyvádějí z omylu. “Bezpečnost v obcích hodnotit nebudeme, tam se uplatňují jiná měřítka, jde o ochranu těch nejzranitelnějších účastníků provozu, cyklistů a chodců. Auta v obci jedou maximálně 50 km/h, takže náraz do překážky nemívá tak fatální následky,” vysvětluje Michal Kasaj.

Před a za vesnicí se ovšem najde pár pěkných “lahůdek”. Příkré srázy ze silnice, svodidla žádná a pod nimi pěkně vzrostlé stromy. Navíc tady není žádná krajnice. “Stačí se v zatáčce kolem zachytit konce asfaltu, který povoluje a láme se, a jdete ze silnice ven. Nemáte se kam vyhnout kamionu, který si trochu nadjíždí do zatáčky, a kloužete dolů do stromu. Podloží není pevné, je otázkou času, kdy se zbortí,” popisuje černé scénáře Michal Kasaj. Že to není jen planá teorie, dokazují dva křížky s hořícími svíčkami, oba vypadající zánovně.

Nedaleko Tupadel vidíme docela dost nových betonových mostků a propustků, chráněných minisvodidly. “Takhle krátká jsou fakt k ničemu. Aby dokázala auto zadržet, musela by mít minimálně čtyřicet metrů,” říká Michal Kasaj. To jsou ovšem ty opravené propustky. Většina jich na opravu teprve čeká a ty zdobí stará rezavá zábradlí, která podle norem musela být vybudována pro ochranu pěších, aby nespadli z náspu dolů. Pro automobily mohou být smrtící pastí. “Auto nezadrží, naopak, zrezivělá trubka pronikne dovnitř a propíchne řidiče,” míní expert a aby všechno nebylo jen černé, ukazuje, že některá svodidla jsou delší. “Aspoň něco,” odtuší, aby se o kus dál zhrozil.

“Tak tenhle hluboký příkop určitě nemá sklon svahu podle norem, to je skoro násep. Jsou hodně nebezpečné, auto se tady snadno převrátí.” To už jsme kousek od známého ‘Antoníčka’, u jehož sošky nezapomínáme zatroubit pro štěstí, jak velí stará pověra. Budeme ho potřebovat, blížíme se k nejhoršímu úseku téhle “černé silnice”. Začíná tu totiž série zatáček a spousty kamionů není kde předjíždět. “Řidiči jsou pak nervózní a riskují. A pak stačí tahle zatáčka, svah a strom… a vidíte? Další křížek,” říká Michal Kasaj.

 

Pozor na agresivní objekty

Jedeme dál a Michal Kasaj mi předvádí pořádně tlustý manuál EuroRAP, popisující všechna hodnocená rizika u silnic. “Mezi nejvýznamnější patří takzvané útesy, tedy místa, kde auto může spadnout z příkrého srázu nebo opěrné zdi bez svodidla. Další v pořadí je ‘pokračující překážka’ do vzdálenosti pěti metrů, například stromořadí. A třetí jednorázová překážka jako strom či propustek. Těm se říká agresivní objekty,” listuje expert v katalogu, zatímco mírně nervózní kolega fotograf se pořád ohlíží dozadu.

“Jeden agresivní objekt je právě za námi,” hlásí, že se na nás už delší dobu tlačí kamion s polskou espézetkou. Jeho řidič vyšiluje z toho, že v úseku s doporučenou sedmdesátkou jedeme kvůli natáčení kamerami přesně 70 km/h. “To je celkem časté, řidiči jsou jak zběsilí. Kolegu dokonce vytlačili ze silnice, taktak to ubrzdil,” poznamenává Roman Turza.

 

Necháváme spěchálka předjet a vracíme se k manuálu. Další položkou nebezpečných věcí jsou kupodivu svodidla. Ta by měla spíše chránit, divím se. “Jenže nabíhající (překládám si jako začínající) svodidlo je rizikové, je považováno za pevnou překážku. Světový trend je ukončovat je zapuštěním do svahu, ne do země. Jinak auto najede na svodidlo, to ho vede vzhůru a převrátí,” straší auditor. Jenže co když kolem není žádný svah? Někde svodidlo přece začít musí. “Například v Anglii to řeší tak, že na začátek umístí betonovou desku, která je posuvná a hrne svodidlo před autem. Působí tak jako deformační zóna,” popisuje Michal Kasaj.

 

Rozdělte silnice na pruhy!

Katalog EuroRAP známkuje taky vážnost nehod. Nejhorší jsou čelní nárazy s protijedoucím autem, vyjetí ze silnice a srážka s překážkou, boční nárazy v křižovatkách a střety s chodci a cyklisty. Na tyhle čtyři typy se EuroRAP při hodnocení zaměřuje.

Nejlépe proto vycházejí silnice, na nichž jsou protisměrné pruhy oddělené. Pokud jezdíte třeba do Rakouska či do Německa, asi jste si všimli, jak často mají obyčejné cesty místo dělicí čáry alespoň lanová svodidla nebo betonové bloky. Hodně důležité jsou také zpevněné krajnice. V cizině je rádi rozšiřují. O půl metru i o metr, prostě proto, aby bylo kam uhnout.

“Novým trendem je nedělat je asfaltové. Například holandské výzkumy a zkušenosti ukazují, že každých 5 cm šířky silnice navíc zvyšuje skutečnou rychlost dopravy o 5 km/h. Řidiči to automaticky považují za další pruh,” popisuje Roman Turza a přidává typický příklad. “Vezměte si strakonickou R4 u Příbrami. Čtyřproudová silnice skončí, ale cesta je pořád dost široká, pohodlně se tam vejdou čtyři auta vedle sebe a lidi toho zneužívají. Právě proto se v cizině rozšíření dělá například ze zatravňovací dlažby,” dodává.

 

Pruhy na silnici, patníky? Kdepak

Stoupáme od města Dubá, pak přichází prudké klesání zakončené zatáčkou a mohutným stromem. Cesta skoro až navádí řidiče přímo na něj. Michal Kasaj upozorňuje, že tady úplně chybí vodorovné značení, tedy bílé pruhy na silnici. Nejsou ani ve středu silnice, ani na krajnicích. Tam se zato válejí vyvrácené směrové sloupky alias patníky.

A už přichází další lahůdka: klasické staré telefonní sloupy s betonovou opěrou, o kterou se auto pěkně rozmázne. “Dnes se už spousta takových staveb dělá na deformovatelných konstrukcích, aby pohltily energii nárazu, tyhle fosilie jsou ale pěkně nebezpečné,” komentuje to Michal Kasaj a hned o pár metrů dál se mu vlasy ježí hrůzou. “Vidíte ty stromy přímo u paty náspu?! Tady není šance, aby je auto netrefilo,” říká s tím, že obecně jsou stromy u cest přínosem. Aleje zadržují prach, hluk, doplňují krajinu, opticky dokreslují silnici, aby ji řidiči mohli lépe “přečíst”. “Pak ovšem před nimi musí být svodidlo,” míní.

 

Křižovatce chybí “okružka”

Jsme 67 kilometrů od Prahy. Křižovatka silnic I/9 a I/38 od Mladé Boleslavi, na níž osmatřicítka končí a přechází v devítku, je nově poměrně dobře řešená. “Měla by však rozhodně mít kruhový objezd, my říkáme okružku. Při téhle intenzitě dopravy rozhodně ano,” říká Michal Kasaj.

Nemohu než souhlasit, že projet ji rovně je při tomhle provozu fakt oříšek. Přestože mají auta na hlavní zpomalit na 50 km/h, dělá to málokdo, pak nám ještě nedá přednost z druhé strany odbočující kamioňák, opět s polskou značkou. Strašně spěchá, tak nám to tam “pošle”. V noci to musí být ještě lepší, nad křižovatkou se sice tyčí letité sloupy veřejného osvětlení, ale chybí na nich lampy…

 

Jinak zde nebezpečný úsek končí, silnice pokračuje do České Lípy na mnohem vyšší úrovni. I to je však zrádné při cestě opačným směrem. “Jedete ze severu po hezké silnici a ona se vám najednou bez varování změní v tuhle naši příšeru. Řidič z toho musí být v šoku,” říká Michal Kasaj.

 

Zběsilí šoféři a málo peněz

Největší bolestí českých silnic jsou podle expertů na dopravu šoféři. “Jezdíme zběsile, naše řidičská mentalita je spíše srovnatelná s tou balkánskou. A mění se ze všeho nejhůř, je to na generace. Takže ze tří pilířů – bezpečných aut, bezpečných silnic a dobrých řidičů, snáze změníme ty první dva. Musí se udělat všechno pro to, aby i ten, kdo jede jako blázen, nemusel za svou chybu zaplatit životem, nebo dokonce ohrozit další účastníky silničního provozu,” uvažuje Roman Turza.

To už se blížíme zpět k Liběchovu, náš fotograf běhá v oranžové vestě po příkopech a fotí poslední detaily téhle silnice smrti. Viděli jsme jich spoustu, jenže vidět nestačí, mělo by se přece něco dělat, říkám expertům. Když už se takováhle průšvihová silnice zmapuje a ví se, co by mělo být jinak, proč to opravdu někdo neudělá? “Všechna opatření, která auditoři navrhnou, může správce komunikace (v případě dálnic a ‘jedniček’ je to Ředitelství silnic a dálnic) odmítnout s tím, že je to nad rámec jejich zákonné povinnosti. Prostě udělají jen to, co opravdu musí, aby to nebylo tak drahé,” uzavírá Roman Turza.