V Česku je téměř 40 tisíc značených turistických cest. Všechny projdete za 16 let

Zdroj: Ihned.cz, 15. listopadu 2012

Autor: Jiří Oulický

Prý to řekl David Ogilvy: Značka je to, co vám zůstane, když vám shoří továrna. Něco na tom je. Pokud by snad někdy měla v žáru bruselské nadvlády, jak někteří apokalyptici hrozí, shořet Česká republika, jistě po ní zůstane značka. Turistická.

Kdyby někdo nejprve vymazal z Evropy hranice mezi státy a pak vygumoval hory, města i řeky, Česká republika nezmizí. Prozradí ji červené, zelené, modré a žluté linie, zářící na slepé mapě kontinentu jako reklamní neonové trubice. Ten barevný propletenec je náš unikát, hustá síť značených turistických tras, která nemá jinde obdoby.

Barevných cest je u nás téměř čtyřicet tisíc kilometrů, čtyřikrát více než tratí, po kterých jezdí vlaky. Oblíbená cestopisná matematika by to obrovské množství představila takto: Pokud turista kráčí krajinou průměrnou rychlostí čtyři kilometry za hodinu, potřeboval na projití všech značených cest deset tisíc hodin. Kdyby šel jako robot čtyřiadvacet hodin denně, zastavil by se až po jednom roce a dvou měsících.

Kdo by si však naordinoval obyčejný turistický režim, tedy chůzi jen o víkendech a v přiměřených šestihodinových dávkách, zvládl by za sobotu a neděli osmačtyřicet kilometrů. Na celou českou turistickou síť by potřeboval 833 víkendů, což znamená šestnáct let nepřetržitě na cestách.

Začalo to přitom nenápadně. Švýcarští a němečtí romantici se v 19. století rozeběhli z měst do hvozdů a za sebou nechávali nejen vyšlapané stezky, ale také malé barevné značky, aby cestu našli i jejich následovníci. Pohorská jednota Radhošť nemohla zůstat pozadu a už v roce 1884 vyznačila okolo Radhoště první vycházkové trasy. Klub českých turistů se přidal o pět let později, kdy tým vedený architektem Vratislavem Pasovským vzal do ruky štětce a 11. května 1889 označkoval trasu podél Vltavy od Svatojánských proudů do Štěchovic.

Barevná lavina se rozjela a už se nezastavila. Krátce po vzniku Československa už měřila turistická síť na čtyřicet tisíc kilometrů a po skončení druhé světové války číslo dál narůstalo. Když se v roce 1993 Československo rozdělilo, zůstalo na českém území přes sedmatřicet tisíc kilometrů označených tras.

Malování dvoubarevných deseticentimetrových čtverečků je věda, a to doslova. Na značky máme speciální státní normu s číslem 01 8025. Díky tomu tak například každý ví, že turistická trasa není jen tak nějaká pěšina, ale „zabezpečení spojení mezi danými geografickými body i bez použití mapy“.

Červená je vyhrazená pro dálkové a hřebenové trasy, modrá pro významnější trasy, zelená pro místní a žlutá pro spojky a zkratky. Norma pamatuje i na to, že v lese musí být od jedné značky vidět druhá, na přehledných úsecích nemá vzdálenost mezi nimi překročit 250 metrů, a kde to nelze dodržet, je potřeba použít volavku, tedy zvětšenou značku viditelnou na velkou vzdálenost.

Tak tedy pochodem vchod a za šestnáct let na shledanou.