Evropské řeky na rozcestí

Zdroj: Hospodářské noviny, 17. 8. 2012
Autor: Eva Bobůrková

 

Spoutané hrázemi, nahnané do betonových koryt. Násilím narovnané a přervané přehradami a jezy. Umělé kanály bez života, zamořené chemií. Dnešní velké evropské řeky. Mají ještě vůbec naději na zmrtvýchvstání? Třeba francouzský Allier ano, elektrárna ustupuje, lososi se vracejí. Zato Rýn už mnoho šancí nemá. Zde jsou jejich příběhy.

Byl jsem zděšen rychlostí, s jakou dochází k proměnám evropských řek. Jen za dobu mé dospělosti zaniklo na našich a evropských řekách tolik krásného, že z toho jde až hrůza,” posteskl si známý hydrolog a cestovatel Otakar Štěrba v knize Voda.

Počátkem devadesátých let se podařily v Evropě zmobilizovat síly k očistě řek a místo smrdutých stok plných jedů jimi zase začala téci voda. Otázka dneška se už jmenuje jinak: Podaří se zachovat poslední úseky přírodních toků, vrátit do nich ryby, nebo lidé se svými jezy, loďmi, elektrárnami dokonají načatou zkázu? Odpověď komplikuje fakt, že o největší řeky se dělí až deset zemí. Je těžké najít v často protichůdných zájmech kompromis. Na konferenci Green Week v Bruselu, letos věnované vodě, nabízeli odborníci cesty, jak do řek život vrátit.

 

Dunaj: dopravní dálnice

“Když jsem začal jezdit do dunajské delty, nevěděl jsem ještě, že je to poslední alespoň trochu zachovalá delta mírného pásma Evropy. I tam se však odehrávaly podivné věci. Bagry, pumpy, čerpadla, hráze, odvodnění, zavodnění, to vše se tam střídalo v dokonalém chaosu. Myslím, že dunajskou deltu zachránila nastupující vlna ekologizace spolu s mezinárodním tlakem, který vyústil do vyhlášení tohoto mokřadu za biosférickou rezervaci,” vzpomíná Otakar Štěrba.

O osudu Dunaje, této nejdelší evropské řeky, jejíž pouť z Černého lesa do Černého moře měří 2800 kilometrů, se rozhoduje právě teď. Horní Dunaj ještě nepřišel o své přírodní břehy, lužní lesy a bohatství ryb a ptáků, žijí tu i ohrožené druhy jako říční jeseter a dunajský losos. Tady se ještě dá koupat, rybařit. Ale nebezpečí se blíží: Průmyslová sekera má zatnout ostří i sem a dokonat přeměnu celé řeky na soustavu přehrad s elektrárnami a frekventovanou dálnici nákladních lodí. Sarolta Tripolszky ve své zprávě o Dunaji za Evropskou environmentální kancelář rozhodně tvrdí: “Nebudeme podporovat destruktivní vývoj dalších plavebních cest, vodních elektráren, nechceme z Dunaje dopravní koridor. Lodi se musí přizpůsobit řece, nikoli řeka lodím.” Jenže proti ní stojí mocný protivník: Německo vlastní obří nákladní flotilu a velmi se mu líbí představa, jak převáží zboží bez překážky z Rotterdamu až do Černého moře.

Na Dunaj a jeho přítoky si stále myslí i stavitelé obřích vodních děl. Horní Dunaj až po Bratislavu přerušuje v průměru každých 16 kilometrů přehrada. Na dolním toku straší tři kolosy – slovenské Gabčíkovo a Železná vrata I a II na hranicích Rumunska a Srbska. Další megalomanské plány se však rodí na bavorské části Dunaje i na dosud nedotčených přítocích Sávy a Drávy. Jen stavba Novo Vrje na Drávě by zničila 370 kilometrů dosud nedotčených břehů…

Oproti tomu podle evropských plánů na záchranu Dunaje se má proměnit 2236 kilometrů čtverečních v Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku v záplavová území. Ziskem bude ochrana před povodněmi, čistá voda a turistika. “Ale vlády dotčených států potřebné kroky stále oddalují,” konstatuje neradostně Tripolszky.

 

Rýn: přehřáté vody

Rýn protíná šest států, než doteče ze švýcarských Alp do Atlantiku. Je to jedna z největších evropských řek – a také jedna z nejvíc znásilněných. Po celé délce toku slouží hlavně průmyslu, elektrárnám a dopravě a je více kanálem než řekou. Mezi Německem a Nizozemskem ročně propluje dvě stě tisíc lodí se dvěma sty miliony tun zboží na palubě. Po ekologických katastrofách v 70. a 80. letech vznikla Rýnská smlouva a podařilo se vrátit řece čistotu. Ale návrat života znemožňuje jedna velká potíž: Rýn se ohřívá. Desítky elektráren a stovky průmyslových podniků používají jeho vody na ochlazování a ty jsou dnes o tři stupně teplejší než před sto lety. “Ve vodě teplejší než 23 až 25 stupňů přestávají táhnout lososi i další ryby citlivé na teplotu,” vysvětluje Christoph Achemeier z německé organizace Wassernetz. Zatím se bohužel žádná změna k lepšímu nerýsuje, naopak, změny klimatu budou patrně Rýnu ještě víc přitápět. Tento problém musí šestice rýnských států začít řešit. Ale jak to dopadne?

 

Labe: problém u Děčína

O Labe se perou jen dva státy – Německo a Česká republika. Ale žábou na prameni jsme momentálně my.

Na počátku 90. let ještě Labe hrálo všemi barvami chemie, mnohé úseky byly vedeny jako “ekologicky mrtvé”. Dnes však z Krkonoš do Hamburku teče relativně čistá řeka, do které by se i ochotně vrátili dříve vymizelí lososi, úhoři, jeseteři, pstruzi, parmy a sleďovité placky pomořanské. Jenže jak se dostat ze svých trdlišť na horním toku řeky, kde vyvádějí novou generaci, až do moře, kde žijí, když jez střídá jez? Tobias Schaffer ze Zelené ligy vypočítává:
“Deset spolkových států v povodí odsouhlasilo, že u 130 jezů a zdymadel vystaví do roku 2015 rybí přechody, které rybám pomohou překážky překonat.”

Na české straně však naopak chystají lososům a úhořům postavit do cesty nepřekonatelnou bariéru – vysoký jez, který má vyrůst spolu s elektrárnou v kaňonu Labe u Děčína a zaručit řece splavnost. Mezitím Německo naopak plavební plány na Labi poslalo k ledu – vodní cesta po Labi z Magdeburgu na českou hranici byla zařazena mezi “okrajové sítě” německých říčních cest a tím podle ekologů obří investice za šest miliard u Děčína definitivně ztrácí smysl.

“Ostatně, víte, že loď za cestu z Hamburku do Drážďan vyrobí 2542 tun emisí CO2, tedy jen o málo méně než náklaďák s 3283 tunami? Zatímco vlak jen 836 tun?” ptá se sugestivně Michael Bender ze Zelené ligy.

 

Visla: polská žumpa

Visla patří jen Polákům, pramení v Polských Karpatech a provlní se k Baltskému moři nedaleko přístavu Gdaňsk. Tedy tu nejde o žádné mezinárodní spory. Visla si také zachovala na rozdíl od velkých řek západní Evropy přírodní ráz – nepřišla o své písečné ostrovy, lužní lesy, slepá ramena, a tudíž ani nepřestala hostit vzácné i všední živočichy a rostliny. Avšak v blízkosti lidských sídel stále čelí znečištění. Téměř polovina Poláků žije ve vesnicích do 2000 obyvatel a jejich domy jsou stále vybaveny žumpami. Zastaralý a nedokonalý splaškový systém v domácnostech i v čistírnách odpadních vod zásobuje řeku ročně tisíci a tisíci tunami dusíku a fosforu a dalších nežádoucích látek,” upozorňuje Anna Smolka z Polského ekologického klubu. Když takto znečištěná řeka přiteče do Baltu, vytváří zde mrtvé zóny bez kyslíku, kde nemohou žít ryby a roztahují se řasy. Evropa proto tlačí na Polsko, aby investovalo do nových kanalizačních systémů a čistíren odpadních vod. Zatím bez velkého úspěchu.

 

Ebro: zloději vody

“Delta španělského Ebra, ta už prakticky neexistuje. Celá její plocha je přeměněna v jedno velké rýžoviště a voda zde proudí jen v odvodňovacích nebo zavodňovacích kanálech. Po samotném Ebru, rovném jak pravítko, jezdí konvoj výletních lodí od hospod k moři a zpátky k hospodám, zajímavost tam však neuvidíte žádnou,” tolik Otakar Štěrba.
Největším problémem této řeky je však sucho.

Ebro zásobuje vodou pět milionů lidí, ale za posledních padesát let kleslo její množství na polovinu. Nejvíc si bere zemědělství – v suchém kraji, který v průběhu posledních let stále víc vysychá, se však zemědělci rozmarně orientují na plodiny náročné na vodu, zavlažují, za evropské dotace, dokonce i olivovníky, kterým vždy stačila vláha z deště. Ve Španělsku to kvůli vodě začíná vřít – na jedné straně zemědělské podniky mohutně a čím dál víc zavlažují a chystají dokonce megalomanský projekt na odvedení vody z řeky na jihovýchod země za pomoci 120 přehrad, na druhé straně stojí požadavky vesnic a měst kolem řeky. “Potřebují vodu tam, kde je,” vysvětluje Annelies Broekman ze společnosti Xarxa per una nova Cultura de l´Aigua, avšak dodává “Bohužel, zemědělská lobby má ve Španělsku velký vliv”.

Úbytek vody však ohrožuje i deltu řeky, která je důležitým hnízdištěm a zimovištěm ptáků a patří pod ochranu UNESCO. Na místo sladké vody dotírá moře, proniká až čtyřicet kilometrů do vnitrozemí a tady zamořuje solí spodní vody a ubírá lidem už tak se tenčící zásoby pitné vody.
Evropské směrnice na ochranu řek se ve Španělsku ke slovu zatím příliš nedostávají, takže místní komunity i příroda zůstávají zkrátka. “Agresivní přístup k vodě už nemůže dlouho fungovat a postupující klimatické změny v zádech mohou Španěly za jejich přístup pořádně vytrestat,” soudí odborník Broekman.

 

Vantaa: hormonální koupel

Finsko je známé jako země čistých jezer a lesů, ale není tomu vždycky tak. Vantaa teče na jihu země, v jejím povodí žije milion lidí. Příroda se postupně zotavuje z masivního znečištění, kterým řeka trpěla v sedmdesátých letech minulého století. Dnes je znovu domovem lososů a pstruhů i vzácných škeblí velevrubů a obyvatelé Helsinek si na ní užívají vodní radovánky – ale při jarním tání a silných deštích se zdánlivá idyla naleptává. Kanalizace nepobere všechnu vodu, a tak se do řeky splachují pesticidy z polí i mikroby z odpadů, a antibiotika, hormonální antikoncepce a jiné chemické látky z domácností. Uvědomělé úřady Helsinek i města Vantaa se však snaží – staví čistírny odpadních vod, aby se do vody nežádoucí látky nedostávaly, rozebírají staré přehrady, aby se povodňová voda mohla rozlít, uvádí Hannele Ahponen z Finské asociace pro ochranu přírody několik kladných příkladů, kterými vrací řeku lidem a přírodě.

 

Allier: otvírá bránu lososům

Je tu ještě jeden příběh řeky s dobrým koncem. Řeka Allier pramení v Centrálním masivu jižní Francie a po 400 kilometrech dohání Loiru. Žije tu losos atlantský, ryba je schopna při cestě za zrozením překonat vzdálenost tisíce kilometrů z oceánu k hornímu toku řeky. Avšak naráží na jednu obří bariéru: Přehradu Poutés. V roce 1939 ji vystavila a stále provozuje společnost Electricité de France, a přestože byla vybavena i dvěma rybími přechody, lososi ji při své pouti z moře na trdliště a obráceně dokáží překonat jen zřídka. Ještě na konci 19. století zde žilo sto tisíc těchto ryb, dnes jejich početnost klesla na pouhých 400. “Možná náprava je jediná,” vysvětluje Guillaume Cortot z France Nature Environnement v Orleans: “Mají-li se lososi vrátit, musí jít přehrada pryč.”

V tomto případě se stalo zdánlivě nemožné – podařilo se dostat k jednomu stolu zástupce vlády, energetickou společnost, obce, rybáře i ochránce přírody a nalézt dohodu: Sedmnáct metrů vysoká hráz přehrady má být do roku 2015 demontována a místo ní zde vyroste mobilní čtyřmetrový jez, přes který může voda přetékat a lososi proplouvat při svém tahu. “Je to velký úspěch, který se na jiných řekách zatím nepodařilo zopakovat. Výroba energie bude zachována téměř ve stejném množství a přitom zmizí překážka pro lososy.” Příklad Allieru ukazuje, že i na dalších řekách je snad možné najít cestu pro průmysl, lidi i přírodu.

 

Velmoc zvaná turismus

“Řeky jsou exploatovány až na dno svých možností. Kdo a jak rostoucí tlak na přírodu zastaví? Odpověď na tuto otázku doposud neznáme, zatím dovedeme zkázonosný proces pouze brzdit. Zároveň se ale objevují nové momenty, které začínají hrát významnou úlohu. Jedním z nich je cena zbytkových přírodních řek a jejich zachovalých přírodních krajin. Jak krásných řek kvapem ubývá, roste stejným tempem jejich rekreační cena. Vidět něco výjimečného, dostat se tam, kam ostatní nemohou, za to lidé rádi zaplatí. Zachovalá příroda se stává senzací – a po té bohatí lidé z měst šílí. V každé říční deltě, v každém močálu, v každém kaňonu, a konečně i na každé obyčejné řece, je-li jen trochu zachovalá, dnes vzkvétá velmoc zvaná turismus. Hodnota, s níž se dnes obchoduje, se nazývá řeka a její krajina,” připomíná Otakar Štěrba.

 

O vodě ze čtyř úhlů

Voda a příroda

Život v evropských řekách skomírá. 37 druhů sladkovodních ryb a čtyřicet procent měkkýšů patří mezi ohrožené. V roce 2000 vznikla rámcová směrnice EU o vodní politice (WFD – Water Framework Directive), jejímž cílem je pomoci v členských zemích prosazovat ochranu a zlepšování kvality povrchových i podzemních vod, zajistit zdravé vodní ekosystémy a rovnováhu mezi ochranou vod a přírody a udržitelným využíváním přírodních zdrojů.

Na konferenci Green Week v Bruselu však konstatovali zástupci Evropské ekologické kanceláře, že naplnění těchto cílů bohužel podkopává velké množství výjimek, státy rovněž získaly možnost oddálit řešení stávajících problémů do roku 2027.

Voda a lidé

Během příštích dvaceti let má spotřeba vody vzrůst o 40 procent. Čím dál víc vody si žádá zemědělství pro zavlažování a tepelné a jaderné elektrárny pro chlazení reaktorů. Ale také nároky domácností se zvyšují – každý obyvatel Evropy spotřebuje denně 120 litrů.

Spolu se zemědělskými a průmyslovými výrobky, které v životě využíváme, tedy činí “vodní stopa” každého z nás 4265 litrů denně.

Nerovnováha mezi spotřebou a zdroji roste. Modely předvídají, že v budoucích letech bude bojovat s nedostatkem vody zejména jižní Evropa, ale i Rumunsko, severní Francie, Velká Británie, Belgie, Nizozemsko, Německo a Dánsko. Spravedlivé rozdělení vody mezi lidskou spotřebu, zemědělství a průmysl, ale i mezi jednotlivé evropské státy a kraje bude největší výzvou 21. století.

Voda a klima

Modely budoucího vývoje klimatu neúprosně předvídají nejen více sucha pro středomořské oblasti a naopak více deště pro severní Evropu, ale pro všechny častější výskyt extrémních projevů počasí, například povodní.

V roce 2010 postihly povodně šest zemí střední Evropy najednou, v roce 2002 se současně rozlily Dunaj i Labe.

Podle odhadů pojišťoven škody, které způsobuje extrémní počasí v evropské sedmadvacítce, je nyní zhruba 5,5 miliardy eur ročně, do roku 2050 tato částka má vzrůst až na 45,7 miliardy za rok. Zatímco v současnosti je v průměru každý rok povodněmi postiženo 167 tisíc lidí, za čtyřicet let to bude okolo 291 tisíc lidí.

Voda a byznys

Odebírat vodu z řek se do budoucna prodraží – Evropská komise prosazuje, aby voda spotřebovávaná zemědělstvím či továrnami a elektrárnami byla zpoplatněna.

Zároveň se stává čistá voda perspektivním oborem průmyslu a podnikání. Evropský ekoprůmysl vykazuje ročně šestiprocentní růst a vodní a odpadové hospodářství se na tom podílejí ze třetiny.

Čištění spodní i pitné vody je také příležitostí pro vědu a moderní technologie – ve velkém se zde uplatňují nanotechnologie, kontaminované vody se čistí například nanočásticemi železa a používají se i membrány z nanomateriálů, například nanočástic uhlíku a stříbra.

Zdroj: kniha Voda, Radioservis. Science for Water, tematická zpráva JRC, Ten rivers, EEB