Mantra potravinové soběstačnosti

Zdroj: Lidové noviny, 18. 4. 2012
Autor: Karel Kříž, prokurista Value Added, a.s.

Velké problémy naší společnosti občas hledáme jinde, než jsou. S velkým zanícením a osobním nasazením v neděli ve „svém“ poledním televizním pořadu takové pseudotéma nabízel i redaktor Václav Moravec. Byla jím „potravinová soběstačnost“. Stalo se tak paradoxně sotva pár hodin poté, co na hlavním náměstí v Pchjong-Jangu promluvil Nejmladší z rodu Kimů a přihlásil se k myšlenkám svého děda, tedy teorii čučche, která hlásá – soběstačnost, včetně potravinové. Jak víme, v případě KLDR tato politika vede k příležitostným hladomorům, a nikoli k soběstačnosti.

Václav Moravec v průběhu pořadu opakovaně prokázal, že nejen nastoluje téma debaty, nýbrž, že je o dogmatu „potravinové soběstačnosti“ osobně přesvědčen. Chvílemi kladl otázky (či spíše návodné odpovědi) až vášnivě, a planul jako skutečně zapálený mladý politik. K podpoře svých tezí (a dávno překonaných iluzí) přizval vesměs exponenty starých vesnických bolševiků, a – samozřejmě – žádného ekonoma, či skutečného farmáře. O tématu hovořil dokonce i egyptolog – a to o poznání rozumněji, než sám Moravec. Došlo dokonce na to, že se VM podmíněně zastal systému socialistických kolchozů, protože „tehdy aspoň potravinová soběstačnost byla“.

Česká republika je průmyslová a výrazně exportní země, která loni vyvezla téměř 6x tolik zboží a služeb jako stejně početné Řecko a 4x tolik jako Portugalsko. Náš vývoz je jen o málo menší, než téměř čtyřicetimiliónového Polska. Loni jsme v zahraničí uplatnili komodity za celkem 2,9 biliónu korun, což je jiskřivých 275 tisíc korun na hlavu. A světová špička. Kromě vysokého exportu dosahuje naše země také vysokého přebytku obchodní bilance . V roce 2011 to bylo skoro dvě stě miliard korun! Vyděláváme na své šikovnosti a mzdové střídmosti. Vyděláváme na tom, že se soustředíme na výrobu zboží, které děláme levně a kvalitně, a proto je dobře prodáme do celého světa. Máme z něho zisk. Jiné zboží zase nevyrábíme, nýbrž je dovezeme od těch, kteří ho z různých důvodů dokážou vyrobit levněji, nebo kvalitněji, u nich. Na takovém obchodě vyděláváme všichni , protože v poměru ke mzdám klesají náklady u nás, i venku.

Je tedy jasné, že za utržené desítky miliard dolarů a eur můžeme jezdit na dovolenou do zahraničí, a také hodně dovézt: Meziprodukty, stroje a zařízení, spotřební zboží i potraviny. Všechno toto zboží dovážíme také proto, že jsme součástí relativně svobodného evropského trhu (který, alespoň v zemědělství panu redaktorovi VM evidentně nevoní), a pro české spotřebitele (a také samotné výrobce) je navíc jen dobře, když je konkurence co nejvyšší.

Otázky, které si nyní s vážnou tváří nastoluje Václav Moravec, vyřešil začátkem devatenáctého století slavný britský ekonom David Ricardo. Jeho závěry nikdo z odborníků nezpochybňuje a ty jsou pevnou a stálou součástí hlavního proudu ekonomie. Ricardo nejenže svou teorií komparativních výhod přesvědčivě vyvrátil merkantilismus, jenž nyní Moravec mimoděk vykopává z hrobu, nýbrž se i úspěšně pustil do politiky a v britském parlamentu před téměř dvěmi sty lety úspěšně vybojoval souboj proti takzvaným obilním zákonům. Jeho úsilí umožnilo Británii stát se velkým dovozcem obilí, přeměnit půdu v pastviny a uvolnit milióny lidí pro produktivnější práci, v městských továrnách, které ze Spojeného království učinily „dílnu světa“.

Pokud Václav Moravec pléduje za „potravinovou soběstačnost České republiky“, měl by vědět, že jsme – mimo jiného – velcí vývozci chmele, obilí a řepky a že nemůžeme všechno jen vyvážet, nýbrž i dovážet, jinak mezinárodní dělba práce nemá smysl. Ekonomové nenařizují, s čím má kdo obchodovat. Moderní Česká republika však zdědila kolchozní systém a ukázalo se, že tyto struktury jsou velmi neflexibilní. Nestačí konkurovat sedlákům – ani německým, ani polským . Neumí ovoce, neumí zeleninu, mají těžké problémy s živočišnou výrobou. Proto se soustřeďují na produkci tří unifikovaných plodin, ze kterých se vyrábí takzvaná biopaliva – biolíh, bionafta a bioplyn. Je už jinou věcí, že tyto zrůdné programy vymýšlí z pomýlených důvodů Evropská unie. České kolchozy se v nich našly. A vydělávají – na povinném používání těchto dotovaných produktů.

Já tedy nemám nic proti tomu , aby český zemědělec produkoval víc masa, ovoce a zeleniny na vnitřní trh a případně je i ve značné míře exportoval. Tradiční a unikátní český kolchoz ale víc vydělává na tom, že koupí obrovské traktory, kombajny, tyto obilné koráby pak vyrazí na pole, otřásají zemí, sklidí obilí, kukuřici a řepku, které se pak dotují opět z našich kapes a povinně nalévají do palivových nádrží. K diskusi jistě není to, zda být „soběstační“, nýbrž to, zda z bruselských dotací – když už musí být – dále podporovat „biosvinstva“, anebo více i živočišnou výrobu.

Moravcovo pravidelné aktivní nastolování politické agendy státu – „o níž se (po jeho pořadu) začne mluvit“ – je zvrácené samo o sobě. Pěkným příkladem byla i nedělní „potravinová soběstačnost“, na kterou je i čtyřicet miliard dotací, které každoročně směřují do českého zemědělského sektoru, evidentně málo.