Zdroj: Lidové noviny, 2. 4. 2011
Autor: Marek Kerles

Ochránci klimatu mění strategii: zapomeňte na emise, klesnou samy. Teď musíme hledat zdroje

Ani tání ledovců, ani zvedání mořské hladiny, ani ničivé hurikány.

Nic takového. Pokud by Václav Klaus přijel minulý týden do Budapešti na unijní konferenci o ochraně klimatu, nestačil by se divit, jaká témata dominovala tamní diskusi.

Ještě před rokem se evropští odborníci dohadovali, nakolik mohou nové technologie a obnovitelné zdroje energie pomoci v boji proti klimatickým změnám. Tyhle úvahy ustupují do pozadí, vystřídal je mnohem pragmatičtější pohled na věc. Řada expertů i politiků opakovala v maďarské metropoli prakticky totéž: i kdybychom úplně rezignovali na jakoukoliv snahu snížit produkci skleníkových plynů, stejně nakonec poklesne. Nebudeto ale žádná výhra: postará se o to totiž zejména nedostatek surovin.

Tudy prosím „Bavíme se o tom, jak omezit spalování fosilních paliv, abychom zabránili negativním důsledkům klimatických změn. Jenže my už brzy stejně nebudeme mítco pálit,“ řekl jeden z prvních řečníků konference, profesor Tibor Farago ze Svatoštěpánské univerzity v Budapešti. A debata se pak opravdu týkala mnohem více ekonomiky než třeba tání ledovců. „Cena ropy určitě poroste a před rokem 2050 se může vyšplhat až ke 150 dolarům za barel,“ uvedl například Artur Runge-Metzger, ředitel pro klimatickou strategii a mezinárodní vyjednávání při Evropské komisi. Podle něho se přitom jedná o velmi konzervativní odhad. „I pokud odhlédneme od klimatických změn, je prostě nutné výrazně snížit závislost Evropy na dovážené ropě a plynu,“ dodal.

Evropská komise proto sestavila „Cestovní mapu 2050“ – návrh, jak v příštích čtyřiceti letech omezit produkci skleníkových plynů o 80 procent oproti stavu z roku 1990. Plán počítá s redukcí dovozu ropy a plynu na polovinu dnešního množství. A co tedy dovážené energetické suroviny nahradí? Má to být krom jiného plošné rozšíření elektromobilů (napájených z obnovitelných zdrojů) a aut na vodíkový pohon, chytrých rozvodných sítí, snížení energetické náročnosti průmyslu i domácností. „Zatím se neobejdeme ani bez jaderné energetiky, ale celkový problém s nedostatkem surovin či jejich rostoucími cenami ani jádro samo o sobě nevyřeší,“ tvrdí Remko Ybema z nizozemského Centra pro energetický výzkum.

Pokud se má s Cestovnímapou 2050 dojet do cíle, bude třeba, aby Unie jako celek investovala každý rok až 270 miliard eur do podpory nových technologií, zateplenídomů a dalších obdobných projektů. „Částka je to samozřejmě vysoká, ale pořád se jedná o pouhé 1,5% unijního hrubého domácího produktu,“ obhajuje výdaje Ybema. Tato investice by se podle nějbohatě vyplatila, protože by přispěla k radikálnímu snížení evropské závislosti na dovozu stále dražších energetických komodit.

Dráty, natáhněte dráty Ryzí utopie? Ambiciózní plán už dnes vyvolává úsměv nejen na tvářích takzvaných klimaskeptiků. Tím spíš, že Cestovní mapa 2050 má debatní kolečko ve všech členských zemích pořád ještě před sebou…

Jenže jak se ukázalo na budapešťské konferenci, zastánci Cestovní mapy začínají odpovídat na otázku smysluplnosti ochrany klimatu zase otázkou. Máte snad jiný návrh? Jak si představujete budoucnost Evropy bez uhlí, plynu či ropy? V roce 2050 bude muset svět uživit podle střízlivých odhadů devět miliard lidí, tedy o třetinu víc než dnes. Přitom ekonomiky nejlidnatějších států světa – Číny, Indie či Brazílie – strmě rostou a spotřebovávají stále více zdrojů a surovin. Zostřený konkurenční boj logicky znamená minimálně růst cen energetických komodit. A to i za předpokladu, že se v budoucnu rozšíří třeba možnosti těžby plynu z břidlic nebo se výrazně zefektivní těžba ropy.

Přibývá tak expertů i politiků, kteří tvrdí, že snaha o snižování emisí skleníkových plynů je bez ohledu na to, co si kdo myslí o klimatických změnách, ryze pragmatickou záležitostí. Vycházejí totiž z předpokladu, že obyvatelé Unie si mohou udržet svou životní úroveň pouze tehdy, když dokážou radikálně omezit svou závislost na dovážených energetických surovinách a své vlastní suroviny, které také už pomalu docházejí, nahradí lokálními obnovitelnými zdroji energie.

„Ten plán není vůbec nerealistický,“ tvrdí Stephan Singer, ředitel pro oblast globální energetické politiky Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Podpora výstavby obnovitelných zdrojů by však měla být podle něj v budoucnu více diverzifikovaná. To znamená, že na jihu Evropy by například dostaly přednost solární panely, u Baltu větrné elektrárny, ve středoevropských zemích zase zařízení na energetické zpracování biomasy. K tomu, aby celý systém fungoval, však musí být podle Singera vybudovány kvůli bezproblémovým přenosům elektřiny stovky kilometrů zcela nových energetických sítí.

To je překvapivý moment. Donedávna to totiž byli právě ekologičtíaktivisté, kteří podporovali odpor obyvatel proti stavbám vedení vysokého či velmi vysokého napětí. Lidé se totiž bojí, že život v sousedství drátů ohrožuje jejich zdraví. „Pokud si chceme udržet svůj životní standard, nemáme jinou možnost než se s dráty smířit,“ tvrdí ale dnes Singer.

Jedním dechem upozorňuje, že do nových, takzvaně čistých technologií, už dnes investují miliony eur i mamutí nadnárodní společnosti. Nikoliv z ekologických, ale ryze pragmatických důvodů. Také Čína vyhlásila, že v příštích dvou letech vloží 0,8 procenta svého HDP do snižování energetické náročnosti a dalšího vývojeobnovitelných zdrojů.

Musíme se uskromnit Ani Číňané se svým jaderným programem totiž nevěří, že by jejich stoupající energetickou spotřebu mohly pokrýt pouze atomové elektrárny. Za realistický odhad to považuje například i předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová.

Ta ovšem zároveň zůstává velmi skeptická k myšlence udržení trvalého hospodářského růstu pomocí jakékoliv technologie: „Dříve nebo později lidstvo stejně zjistí, že na jeho rostoucí potřeby je zeměkoule prostě malá, a nezbude mu tedy nic jiného než se uskromnit.“