Typicky české

MF Dnes, 22. 3. 2011
Autor: Ctibor Jappel

Proč máme zájem na Kaddáfího porážce

Copak není českým národním zájmem mimo jiné to, aby libyjské zásoby ropy nebyly v rukou nebezpečného diktátora? Nepřejeme si, aby se v severní Africe dodržovala lidská práva?

A hlavně: copak si nepřejeme dát najevo, že patříme do společenství západních států?

Na pozice Muammara Kaddáfího už několik dní útočí letadla Francie, Velké Británie, USA a dalších zemí. Jejich akci posvětila Rada bezpečnosti OSN – z hlediska mezinárodního práva jde tedy o „nejčistší“ vojenskou operaci od doby první války v Perském zálivu (1990–1991). Tehdy, na začátku devadesátých let, vyslalo Československo do Zálivu svou protichemickou jednotku, která si záhy mezi armádami mnoha zemí vydobyla vynikající pověst.

A letos? Ministr obrany Alexandr Vondra se nechal slyšet, že nasazení bitevních letadel je pouze důsledkem vnitropolitických poměrů v západoevropských zemích. Jinými slovy, že francouzští piloti operují nad Libyí pouze proto, že prezidentu Nicolasi Sarkozymu klesají preference a už řeší, jak ho budou vnímat dějiny poté, co skončí v prezidentském křesle. A britský premiér David Cameron potřebuje ukázat voličům svou rozhodnost.

Ministr Vondra si zkrátka vykládá mezinárodní situaci čistě pragmaticky – letadla startují k nebezpečným operacím nad cizími státy jen tehdy, pokud na to zaberou voliči doma. Leccos to vypovídá o tom, jakým způsobem Česká republika přistupuje k celému libyjskému problému.

Náš zájem – Kaddáfí

Český velvyslanec při NATO Martin Povejšil zase uvedl: „Typ té operace je takový, že Česká republika zřejmě nebude mít vhodné síly a prostředky k tomu, aby se přímo zapojila.“

Přitom čeští piloti bitevních letadel L-159 ALCA mnohokrát osvědčili své schopnosti v mezinárodních cvičeních – a jejich stroje jsou pro útoky na pozemní cíle, jaké nyní mimo jiné podnikají spojenci v Libyi, přímo určeny – a to i podle slov bývalého velitele českého vojenského letectva Jana Vachka.

Důvody toho, proč se Češi do libyjské operace nijak nezapojí (ani symbolicky), je tedy třeba hledat jinde – česká vláda svým chováním dává najevo, že pokud nebude mít z vojenské akce žádný přímý benefit, nebudeme se ani obtěžovat zvednout se ze židlí.

Česká republika prý v Libyi nemá žádný národní zájem. Také prý není dostatečně jasné, kdo přesně stojí na druhé straně libyjského občanského konfliktu.

Ale je to tak doopravdy? Copak není českým národním zájmem mimo jiné to, aby libyjské zásoby ropy nebyly v rukou nebezpečného diktátora?

Copak není naším národním zájmem, aby Muammar Kaddáfí nedostal příležitost dobýt povstalecké části Libye a provést odvetu proti tamějším obyvatelům? Nepřejeme si, aby se v severní Africe dodržovala lidská práva?

A hlavně: copak si nepřejeme dát najevo, že pevně patříme do společenství západních států a že vojenské akce našich spojenců jsou i našimi akcemi?

Smutná repríza

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg o víkendu v televizním vystoupení poukazoval na to, že chování libyjského vůdce Kaddáfího může být ovlivněno drogami. Jako by tak zlehčoval Kaddáfího coby lehce výstředního, bizarního vládce. Jenže Kaddáfí je doopravdy nebezpečný. V letech 1999 až 2007 zadržoval ve své zemi na základě vykonstruovaného obvinění z šíření nemoci AIDS pět bulharských zdravotních sester a palestinského lékaře. Předtím se podílel na teroristických útocích v západní Evropě. Navenek se sice mezitím polepšil, ale uvnitř své země byl i nadále agresivní vůči svým spoluobčanům. K potlačení vzpoury povolal do země loajální žoldnéře z Čadu. A těm, kteří se proti němu postavili, slíbil jatka.

Premiér Petr Nečas k zásahu v Libyi prohlásil, že Česká republika se nijak nezapojí, jelikož o to nebyla požádána. Co by to však Česku udělalo, kdybychom svou protichemickou jednotku aktivně nabídli? V Libyi zatím na chemické zbraně naštěstí nedošlo, ale nevypočitatelný Kaddáfí má údajně k dispozici zásoby yperitu či biologických zbraní. Budeme i potom čekat, až nás o chemiky někdo požádá?

Vždyť do libyjské akce se zapojily i takové státy jako Kanada, Dánsko či Norsko – země, které také nemají v Libyi žádné strategické zájmy.

Chováme se teď obdobně jako v době invaze do Iráku v roce 2003. Čeští politici se tehdy pohádali, zda vlastně jsme v tom boji spolu s USA, nebo ne. Ministr zahraničí Cyril Svoboda nakonec musel použít kličku, že Česká republika sice není součástí koalice států, která útok na Irák provedla, ale pouze ji podporuje.

Jak typicky české!

Ve světě mezinárodních vztahů je symbolika důležitá. I kdyby české bitevníky nakonec nad Libyí neoperovaly, naše snaha by nám byla dobrou vizitkou. Lavírování české vlády je možná logické – výsledek akce je nejistý, samy západní zeměmají ve věci svých minulých vztahů s Kaddáfím co vysvětlovat… Ale je naše chování odpovědné a odvážné?