Návrat za půl miliardy

Lidové noviny, 8. ledna 2011
Autor: Eva Hníková

Vláda chce přilákat české vědce z ciziny zpátky domů, jen s penězi ale nevystačí

K návratu do Česka dotlačí badatele většinou rodina. Přitahuje je také možnost založit a vést vlastní tým. Mnohdy rozhodují i takové „drobnosti“ jako byt nebo školka pro děti.

Celý život pracoval na pražské Akademii věd, přesto je nyní většina jeho žáků v Americe. „Kvalitní vědce vyrábíme pro export,“ míní virolog Jan Svoboda. Laureát ocenění Česká hlava uznává, že by mladí vědci měli vyrazit na zkušenou. „Jenže oni neodejdou na rok či dva, ale na deset nebo rovnou dvacet let. A často se vrátí až na důchod,“ říká profesor Svoboda. Magnet pro české mozky Zjistit, kolik českých vědců vlastně zamířilo na delší dobu do ciziny, není jednoduché. Chybí potřebná data. „Vědci jsou navíc hodně mobilní, když se přestěhují jen na rok či dva, často ani nemění trvalé bydliště. Dotyčný si po příchodu do nové země vyřídí potřebné doklady, ale v Česku, které opouští, se nijak neodhlašuje,“ vysvětluje Tomáš Kostelecký ze Sociologického ústavu Akademie věd. S kolegy se pokusil alespoň odhadnout, kolik výzkumníků vlastně z našeho státu odešlo.

„Asi nejvíce, zhruba 600 až 1500 jich zamířilo do Spojených států. V dalších, pro české vědce atraktivních zemích, jako je Německo, Británie, Švýcarsko, Kanada, Francie nebo Rakousko, jich působí vždy tak 150 až 200,“ vypočítává Tomáš Kostelecký. Když uvážíme, že v Akademii pracuje přes čtyři tisíce výzkumníků a jejich počet na vysokých školách se blíží zhruba devíti tisícům, není jich v zahraničí zrovna málo. Navíc nestačí jen porovnat „kusy“. Do ciziny totiž zpravidla míří největší procento těch nejlepších. Začíná to ostatně už u doktorandů. „Čím lepší má člověk výzkumnou skupinu, tím více doktorandů mu odchází do ciziny,“ říká Jan Svoboda.

Nyní se vláda rozhodla, že české mozky přitáhne zpátky. Jako pomyslný magnet má posloužit v prosinci schválený program s příznačným názvem Návrat. Rozjede se už letos, kdy bude vyhlášena první soutěž, celkově se rozdělí 465 milionů korun. O peníze mohou zažádat výzkumníci, kteří odešli do zahraničí, strávili tam minimálně tři roky a nyní se chtějí vrátit zpět. Získají slušný plat, ale i peníze na experimenty a spolupracovníky.

A na kolik peněz se mohou těšit? „Výše mzdy se bude odvíjet od obecně platných předpisů a vnitřních pravidel výzkumné instituce, na kterou vědec zamíří,“ uvádí neurčitě Jana Hakenová z ministerstva školství, která má program na starosti.

Pokud mají platy opravdu motivovat k návratu, nemohou být zanedbatelné. Jihomoravské inovační centrum už podobný projekt spustilo. V rámci programu SoMoPro láká na jih Moravy jednak české vědce žijící trvale v cizině, jednak se snaží přitáhnout i zahraniční odborníky. Nejzkušenějším nabízí plat v přepočtu až 70 tisíc korun čistého. Mladí ovšem dostávají ani ne polovinu. V rámci programu Návrat mají do Česka v letech 2012 až 2019 přijít minimálně tři desítky vědců. Nejde však jen o ně samotné. Určitou podporu získají i jejich nejbližší spolupracovníci – kolem „draftovaných“ navrátilců budou vznikat pěti až sedmičlenné týmy. Tím se vlastně zabrání i dalšímu odlivu mozků. „Výzkumník třeba nabídne kolegovi v rámci projektu srovnatelné podmínky „doma“ místo zahraniční stáže,“ podotýká Jana Hakenová.

Jesle a byrokracie Konkrétní posily pro experimentální jadernou fyziku má už například na univerzitách v Německu, Finsku a Itálii vyhlédnuté Vojtěch Petráček, prorektor pro vědu a výzkum z ČVUT. Univerzita Palackého v Olomouci chce zase získat peníze především na přilákání mladých vědců do tří nově vznikajících center, která pod ní spadají. A program Návrat vítají i další vědecké instituce.

Přírodovědci z Jihočeské univerzity vyhlížejí nové kolegy hlavně ve Spojených státech, v Británii a v Německu. „Vědce dnes od návratu odrazuje byrokracie, systém hodnocení vědy a rozhodování o grantech,“ podotýká Libor Grubhoffer, děkan Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. V malém českém rybníku totiž mnohdy mohou při získávání grantů uspět jen ti žadatelé, kteří roky utužují dobré kontakty s kolegy. Libor Grubhoffer také zdůrazňuje, že se univerzita snaží vytvořit pro mladé výzkumníky co nejpřátelštější prostředí. „Domluvili jsme například s jeslemi v Budějovicích, aby vzali děti zdejších vědců. Časem bychom chtěli mít v areálu školku,“ plánuje profesor Grubhoffer.

Do Budějovic se nedávno vrátila bioložka Alena Krejčí, která zkoumá, jak mezi sebou komunikují buňky. „Odejít z univerzity v Cambridgi se mi nechtělo, ale zároveň jsem se už potřebovala osamostatnit,“ popisuje. Když jí budějovická univerzita nabídla vlastní laboratoř, bylo rozhodnuto. „Podmínky pro práci nejsou v Budějovicích sice zcela srovnatelné, ale dobrá věda se tu dělat dá,“ podotýká Alena Krejčí s tím, že kvalitní osobnosti a přátelské prostředí rozhodně nechybí. Mladá bioložka také připouští, že potřebovala i pracovní pozici, kde by měla více času na rodinu.

Ta je ostatně jedním z hlavních důvodů, proč vědci míří zpátky do Česka. Alespoň to vyplývá z dotazníkového šetření, které mezi více než třemi stovkami badatelů provedl sociolog Tomáš Kostelecký. Řada z nich se vracela, když měly jejich děti nastoupit do školy. „Důvodem byla často i touha být nablízku stárnoucím rodičům,“ vysvětluje Tomáš Kostelecký.

Rodinné důvody ostatně přivedly domů i Martina Mistríka, který se v Dánsku věnoval výzkumu rakoviny. „Moje tehdejší přítelkyně a nynější manželka nemohla v cizině najít vhodnou práci,“ popisuje Martin Mistrík. Kromě toho ho ovšem do Olomouce přilákala i možnost stát se součástí něčeho nového. Pracuje ve vznikajícím biomedicínckém centru BIOMEDREG. „I mladý vědec tady může mít svoji skupinu a taková možnost už se nemusí opakovat,“ vysvětluje Martin Mistrík, proč na nabídku kývnul, i když má v Česku méně peněz, než dostával jako doktorand v Dánsku.

Podle něj by vědce pomohlo přilákat bydlení. V Olomouci ostatně určité možnosti existují. „Máme garsonky pro přechodné ubytování. Zajištění bytů ovšem nezvládneme bez spolupráce s městem nebo krajem,“ podotýká Jitka Ulrichová, prorektorka pro vědu Univerzity Palackého. Domů z ciziny míří zřejmě stále více vědců. „Když srovnáme 90. léta s roky po roce 2000, touha vrátit se roste. Nejsilnější je řekněme v posledních pěti letech,“ říká Tomáš Kostelecký. Zároveň však upozorňuje, že k určitému zmrazení mohlo dojít v létě 2009, kdy vláda vyhlásila dramatické škrty v rozpočtu Akademie věd.

Potvrzuje to ostatně i molekulární biolog Václav Pačes. „Byl jsem předběžně dohodnutý se dvěma mladými Čechy pracujícími v USA, měli sem přijít a založit nové skupiny, pro jednoho už jsem měl zařízené bydlení. Jenže oni pak odmítli přijet do nestabilních podmínek,“ vzpomíná profesor Pačes. Stabilitu vědeckého prostředí a atmosféru na pracovišti ostatně vyzdvihuje i docent Petráček: „Když vědci cítí nejistotu, nepřijdou.“

Na rozdíl od lékařů není pro výzkumníky zvyšování platů otázkou života a smrti. Vláda tak musí pustit hlavně do boje s byrokracií. Když navíc místo bezhlavého škrtání peněz na vědu najde skryté rezervy a černé díry, bude vědeckých navrátilců víc než dost.