Miluji přírodu, proto mám chuť to vykácet

Zdroj: MF Dnes, 30. 7. 2011
Autor: Antonín Viktora

 

Jan Stráský, ředitel Národního parku Šumava

 

Zastavit šíření kůrovce na Šumavě je nadlidský úkol. Stejně těžké je zjistit, kdo má pravdu ve sporu o to, jak na lýkožrouta jít. Vedení parku prosazuje masivní kácení napadených stromů a nehodlá ustoupit. Bitva s ekology u Ptačího potoka je možná jen začátek války.

Když si chce ředitel Národního parku Šumava a náruživý kuřák Jan Stráský zapálit ve své kanceláři oblíbenou startku bez filtru, svraští čelo. Přišlo totiž na něj už několik stížností, že porušuje zákaz kouření ve veřejných prostorách. Kdyby to byla jediná potíž, kterou musí řešit, panovala by na Šumavě idyla. Nepanuje. Po dvanácti letech se zde ekologičtí aktivisté připoutali ke stromům a žádají Stráského rezignaci či odvolání.

 

* Nedávno jste prohlásil, že Šumavu postihla největší kůrovcová kalamita za posledních tisíc let. Lesnické záznamy se na Šumavě vedou něco přes dvě stě let. Odkud jste čerpali informace o tisícileté pohromě?

O tisícileté katastrofě mluví můj náměstek Jiří Mánek, který tomu rozumí. Je pravda, že nemáme záznamy na tomto území, ale určitě máme záznamy z jiných území, třeba z dřívějších schwarzenberských revírů, a ty jsou určitě starší než dvě stě let.

 

* Ptám se proto, že ve vyhroceném sporu o kácení stromů u Ptačího potoka, kde nyní probíhá blokáda ekologických aktivistů, se používají argumenty působící hlavně na emoce. Jak se má člověk dozvědět pravdu, když ani vedení parku nepoužívá argumenty, které jsou přesné a ověřené?

Ale my argumentujeme věcně. Pro mě je důležité srovnání s kalamitou v roce 1870, které říkám klostermannovská. Byla to doposud největší kůrovcová pohroma, která úplně změnila Šumavu a život na ní, jak to popsal právě Klostermann. O té záznamy máme a víme tedy, že nyní to je ještě horší. Máte ovšem pravdu, že ten, kdo sleduje debaty u Ptačího potoka, pravdu nezjistí. Konflikt o kůrovce je nešťastný, je to neporozumění, je to střetnutí dvou „náboženských” koncepcí.

 

* Jak byste popsal svoji „náboženskou koncepci” ve sporu o kůrovce?

Jedna strana nedočkavě říká: Nechte tu přírodu být už teď, a jak se zachová, to bude dobře. Podle mě je to špatně. Jistě nebudu sám, kdo je o tom přesvědčený. Protože my tu přírodu necháváme napospas v jistém deformovaném stavu, na to mám tisíce argumentů. Svých, ze zkušenosti, z literatury, z učebnic. Lesníci a odborníci vědí, že tam třeba roste druh trav, který znemožňuje růst těch nových stromků. Takže ta kýžená obnova nepřijde sama, ale musíme jí pomoci. To bude trvat desítky let, než tam s naší pomocí vznikne les, který se bude podobat tomu původnímu. Bude odolnější proti kůrovci i jiným vlivům a budeme tam moci nechat přírodu absolutně vládnout.

* U Ptačího potoka se však nevede pouze spor ideologický, ale také právní…

Postupujeme v souladu se všemi složitými právními předpisy. Jsme přesvědčeni, přesvědčováni a máme doloženo, že se tam kácet v jistém rozsahu může. V jistém rozsahu znamená, že musíme kácet tak, aby tam nevznikaly holiny.

 

* Co tedy znamená pojem bezzásahová zóna? Jako laik jsem se dosud domníval, že je to území, na kterém člověk do přírodních procesů prostě nezasahuje.

Ta definice, tak jak jste ji jednoduše lidsky řekl, je v zásadě správně. Ona ta bezzásahovost není v právním řádu nijak jasně stanovená, ale prakticky to znamená, že by tam člověk neměl dělat žádné pěstební ani těžební zásahy a může se tam chodit jen po značených cestách.

 

* Okolí Ptačího potoka je tedy v jaké zóně, když se tam nyní i přes odpor aktivistů těží?

Je to tam trochu složitější. To území bylo sedmnáct let druhou zónou, v níž byl obyčejný hospodářský les a mohlo se tam těžit. V roce 2007 bylo prohlášeno za bezzásahové území, což vedlo k podání žaloby na ministra Martina Bursíka. Dodnes to leží u soudu. Když jsem si po nástupu do funkce nechal udělat plán obranných opatření, který dává naději, že se tady s kůrovcem dá ještě bojovat, tak v něm byla ta lokalita opět uvedena jako zásahová. A zůstala tak i poté, co mi plán současný ministr Tomáš Chalupa po dlouhých nočních diskusích seškrtal. Takže shrnuto: celou dobu se tam zasahovat mohlo a zasahovalo, pak se to prohlásilo za bezzásahové a nyní je tam kácení znovu povoleno. Z toho pramení ty třenice a neporozumění.

 

* Ať už je kácení protiprávní nebo ne, mnozí odborníci tvrdí, že je zbytečné, a navíc ničí unikátní ekosystém. Ani to vás od razantního postupu neodradilo?

Teď se pustím do odborného vyjádření, které nebude znít dobře z mých úst, protože já si v tomto ohledu musím nechat radit. To území, které turisté velmi dobře znají, nemá žádnou mimořádnou cenu. Průměrný věk stromů tam je 70 až 80 let. K tomu máme tabulku. To území je velké 280 hektarů, na každém roste podle učebnice zhruba 400 stromů, takže jich tam je odhadem kolem milionu. My tam teď vedeme boj o tři čtyři tisíce z toho milionu. Je to první velké bitevní pole.

 

* První bitevní pole? Očekáváte, že podobné spory či blokády přijdou i na jiných místech?

Já už jsem blokády zažil před dvanácti lety. Vzhledem k tomu, že máme nyní v parku označeno ke kácení 68 tisíc stromů a vím, jak vyhrocený postoj druhá strana zaujímá,musím počítat s tím, že ty konflikty propuknou i na jiných místech.

 

* A není v této situaci zbytečné spor ještě přiostřovat například výroky, že tam pošlete těžkou techniku?

My tam harvestory neposíláme. Naši lidé teprve zjišťují, jestli je tam možné je nasadit. Nekácíme plochy, ale výběrově jen napadené stromy. Takže je otázka, zda se tam vůbec vejdou. Před sto čtyřiceti lety kůrovec zničil čtyři miliony stromů a lidem trvalo sedm let, než tu kalamitu zvládli. My bychom to s dnešní technikou dokázali mnohem rychleji, kdybychom měli jediné kritérium zbavit se kůrovce. Jenže my máme i jiná kritéria – chránit národní park, bezzásahové zóny, tetřeva a tak dále.

 

* Takže kdyby bylo čistě na vás, kácelo by se ještě víc?

Ne, já pouze říkám, že je nadlidský úkol všechna tato omezení dodržet a přitom s tím kůrovcem něco udělat. Jako naprostému laikovi, ale také jako člověku, který strašně tu přírodu miluje, je mi každého poraženého stromu líto. Jenže z této filozofie vyplývá, že pokud nepřemůžu lítost a strom neporazím, tak se to dotkne deseti dalších. Jenom z této úvahy vyplývá moje chuť to vykácet, aby taková situace nenastala.

 

* Existuje vůbec nějaká možnost, že byste svůj postoj změnil?

Každý lesák vám řekne, že když máte sto napadených stromů a vy jich na tom území z jakéhokoli důvodu – že jste lajdák, že vám v tom brání Duha nebo že tam je tetřev – pokácíte jen devadesát, je to k ničemu a jako byste neudělal vůbec nic. Musí to být čistá práce. Já nejsem žádný „káceč”, je mi líto každého území, které musí projít tímto nepříjemným lidským zásahem, ale věřím, že to je jediný správný způsob, jak kůrovce zastavit.

 

* Sám říkáte, že si v odborných otázkách musíte nechat radit. Vědecká obec kritizuje složení rady parku, v níž podle ní převažují vám naklonění lesníci. Nechybějí vám odborné oponentní názory?

Mně se nelíbí, že říkáte „vědecká obec”. Ti vědci jsou hodně rozdělení. V říjnu uděláme konferenci o kůrovci a uvidíme, co těch vědců máme. Za těch jedenáct let jsem je poznal všechny. Vím, co si který myslí. Určitě je to tak, že 95 procent lesníků stojí na mé straně. Naopak člověk, který má biologické vzdělání,má obvykle větší tendenci nesouhlasit s tím, co říkám. Ten totiž nechce chránit les, nechce chránit strom, on chce chránit celý ekosystém a zároveň pozorovat ty jevy v něm.

 

* A není právě tohle hlavním posláním parku?

Je. Proto říkám: teď se nezasahuje na 25 procentech území, dohodněme se na třiceti, výhledově na čtyřiceti. To ať jsou ta hnědá území, tam ať si vědci bádají. A zbytek ať zůstane krásnou zelenou přírodou, kde mohou lidé žít. Můj pohled respektuje celosvětovou filozofii parků. Já uznávám, že má-li to být park, musí mít část bezzásahovou.

 

* A jak má podle vás být velká?

Už je hotový návrh zákona. Ten počítá s 25 procenty a dalšími zhruba patnácti procenty, která by se mohla bezzásahovými stát v horizontu třiceti let. Na rovinu říkám, že kdyby to bylo padesát procent území, tak už se na Šumavě nedá žít. To se pak pojďme dohodnout, že ji vystěhujeme.

 

* Podle mezinárodních pravidel pro národní parky druhé kategorie, kam chce Šumava patřit, by divočina měla tvořit 75 procent území.

Já to vím, také kvůli mně v tomto ohledu přišla Šumava o diplom, za což jsem byl kritizován. Na Šumavě je ale 22 obcí a žije tu dvacet tisíc lidí. Divočinu můžeme chránit tam, kde už je, nebo kde je možné ji nějak obnovit.