Problémy Šumavy člověk nevyřeší

Zdroj: Hospodářské noviny, 17. 5.2011
Autor: Jiří Táborský

 

Debata o tom, zda na Šumavě kácet nebo ne, zda používat pesticidy nebo vše nechat na přírodě, do značné míry nemá smysl. Na Šumavě stejně jako v jiných horských lesích již tisíce let probíhají přirozené procesy, které sice člověk svým působením urychluje, ale zastavit je neumí. Toto ve zkratce říká Vojen Ložek, který patří mezi nejvýznamnější postavy české přírodovědy. Do současných hektických sporů o dění na Šumavě vstupuje s pohledem člověka, který se zabývá především vývojem přírody v posledních několika tisíciletích.

 

HN: Zabýváte se přírodou a jejím vývojem od konce poslední doby ledové před 12 tisíci lety. Jak se vám v tomto kontextu jeví současné diskuse kolem Národního parku Šumava?

Předně musíme vymezit, co je jádrem těchto diskusí. Jedná se o úhyn smrku na vysokých šumavských pláních, tedy v okolí Modravy a Kvildy, případně i v jiných vysoko položených lokalitách. Ten je spjatý s přemnožením kůrovce na straně jedné a se zásahy, případně bezzásahovým režimem na straně druhé. Ve hře jsou pochopitelně i zájmy místních obcí, které chtějí maximálně využít turistický ruch.

Také bychom neměli opomenout, že Šumava měla v českém povědomí vždycky zvláštní postavení. Snad je to v důsledku literárních děl Karla Klostermanna, Adalberta Stiftera či třeba Josefa Váchala, nehledě na negativní popularitu v posledním půlstoletí, kterou podmínil Král Šumavy a pohraniční pásmo a vojenské újezdy. Tyhle faktory vzbudily v českých poměrech zcela nebývalý zájem o zdejší přírodu a režim šumavského národního parku, který začal být kritizován nejen odborníky, ale především nejrůznějšími lidmi, kteří problematice často moc nerozumí a nebo zastávají jen jednostranná hlediska. Dále jsou tu lidé, kteří na celé kauze jen parazitují a zastávají zájmy, které s ochranou přírody nemají nic společného. Výsledkem je dnešní Kocourkov, navíc patřičně mediálně nafouknutý.

 

HN: Co se tedy z vašeho pohledu na Šumavě děje?

Musíme si uvědomit, že jde o fázi již dávno probíhajícího velkoplošného procesu, což kupodivu není vůbec bráno v potaz. Už od konce 30. let minulého století u nás začaly kvůli kyselým průmyslovým imisím hynout horské lesy. První byly Krušné hory, především jejich vrcholové pláně, které skončily prakticky celé. Později došlo i na Jizerské hory a zčásti i na Krkonoše, což ovšem developeři spíše vítali. Dále přišly na řadu Orlické hory a škody jsou známé i z Jeseníků a Beskyd či slovenských Karpat. Čekalo se jen na to, kdy přijde na řadu i zatím “čistá” Šumava. Bohužel jsme se dočkali.

 

HN: Když mluvíte o obecném procesu, tak máte na mysli dopady lidské činnosti, nebo přirozený vývoj, k němuž by došlo i bez přičinění člověka?

Částečně obojí, a především vzájemné působení obojího. Problém se však zdaleka netýká jen národních parků, horské lesy hynou i v místech, kde se žádné ochranářské snahy neuplatňují, například v Krušných horách. Jednou z hlavních příčin je proces okyselování půd neboli acidifikace, který může člověk podstatně urychlit a prohloubit. V Krušných horách to bylo jasné – lesy začaly hynout, jakmile byly zřízeny velké hnědouhelné elektrárny produkující oxid siřičitý. Jejich imise výrazně přispěla k okyselení půd a značně urychlila jinak přirozenou acidifikaci.

 

HN: Okyselení tedy postihlo všechny lesy, které jste zmínil?

Nejen lesy, prostě půdy jako takové. Jedná se o Iversenův cyklus teplých období kvartéru, který probíhá i v našem teplém období, které začalo před 11 500 lety. Od té doby se půdy postupně okyselují, a to zcela přirozeným způsobem. Dochází k tomu zejména pod porosty takových dřevin, které k okyselení přispívají. To je například právě smrk a podobně některé další stromy nebo vřesoviny. Smrkové monokultury tím pádem přispívají k okyselování půdy. Poznáte to ve smrkových monokulturách i v nižších oblastech, kde smrk není původní dřevinou, například v Českém krasu. Pod takovou smrčinou je víceméně holé jehličí, zatímco hned vedle v habro-dubovém háji najdete bohatý bylinný podrost. Existují však i přirozené horské smrčiny, kde je bujný bylinný podrost, zejména jde o rostlinu zvanou havez. Tyhle rostliny zvládnou okyselování vyrovnávat, ale v Čechách je nemáme. Nejblíž je můžeme najít na Slovensku, třeba v biosférické rezervaci Po3/4ana.

 

HN: Často zmiňujete smrkové monokultury, v čem je jejich problém?

Stejnověké a uměle vytvořené porosty – a je jedno, jestli jde o kukuřici nebo jakoukoli dřevinu – obecně vykazují menší odolnost vůči kalamitám. Ať už jde o škůdce, nebo třeba silný vítr. Tím pádem vyžadují určitou péči a ochranu. Skutečný smrkový prales vypadá ve srovnání s uměle vysazenou smrkovou monokulturou úplně jinak, především je nestejnověký a více členěný. Okyselování se ho sice týká taky, ale má větší šanci, že nepodlehne nějaké totální kalamitě. Pokud jde o monokultury, které dnes tvoří více než dvě třetiny lesů v Čechách, tak ty vznikly během 19. století výsadbou. Motivem byly ekonomické výhody smrku – dobře se pěstuje, jeden je jako druhý a dřevo je žádané. Jenže musíme si uvědomit, že monokultura je něco jako pole. Pochopitelně dlouhodobé, ale pořád pole. A tím, že těžíte dřevo, děláte de facto to samé, jako kdybyste na jeden pozemek sázel pořád jednu a tu samou plodinu a nehnojil. Dlouhodobý efekt je úplně stejný – pořád jeden a ten samý konzument živin bude č asem degenerovat. Některé stromy zvládnou tuhle situaci dlouhodobě vyrovnávat, platí to hlavně pro listnaté stromy s hlubokými kořeny, které z hlubokých vrstev čerpají minerální živiny. To ale není případ smrku, ten má kořeny mělké.

 

HN: Je možné proces okyselování nějakým způsobem zvrátit?

Dal by se výrazně zpomalit, kdybychom snížili objem kyselých imisí. To se zčásti podařilo s oxidem siřičitým, ale zůstává problém s oxidy dusíku, které pocházejí hlavně z dopravy. Proto je nevhodné pouštět do chráněných lesů těžkou těžební techniku. Ale i kdybychom zdroje kyselosti omezili, bude trvat delší dobu, než se půda zase stabilizuje. Zkoušelo se letecké vápnění, ale nepřineslo takový efekt, jaký se očekával. V půdách totiž potlačilo některé mikroorganismy, což vedlo spíš k celkovému zhoršení, protože tyto mikroorganismy se podílejí na nezbytných biologických procesech.

 

HN: Říkal jste, že kromě okyselování jsou i další příčiny. Které to jsou?

Konkrétně v případě Šumavy, kde se často jedná o podmáčené smrčiny, je to paludifikace, česky zmočálovění. Příčinou je tvorba rašeliny, která probíhá po celou dobu od skončení doby ledové. Vrcholem tohoto procesu jsou vrchoviště, na Šumavě se jim říká česky slatě a německy Filz. Ty dnes tvoří bezlesé plochy uvnitř lesů. Schémata jejich vývoje zcela běžně najdete třeba v učebnicích geobotaniky nebo pedologie. Tato vrchoviště se časem rozšiřují na úkor rašelinných smrčin, které postupně hynou. Proto jsou vrchoviště často lemována mrtvými stromy, jejichž reprezentantem je i suchý smrk v logu šumavského národního parku. Takové tu byly vždycky i před katastrofou, kterou popisoval Klostermann. Hrozbou zmočálovění je stav, kdy je vrstva na živiny chudé rašeliny pod smrky natolik silná, že stromy už nedosáhnou na minerální podklad. Tím pádem se omezí přístup k živinám a také se naruší stabilita. Pak stačí větrná kalamita, která je následována kůrovcovou kalamitou. Následky již známe.

Toto jsou tedy dva hlavní procesy – okyselování a zmočálovění. Jsou přirozené, ale bohužel se k nim přičítají kyselé imise, jejíchž dokladem je okyselení šumavských jezer. K tomu přispívá i drsné podnebí, které stromy dále stresuje. Není to na nich na první pohled poznat, ale škůdci jako kůrovec zřejmě dokážou takové stromy poznat a využít situace.

 

HN: Má tedy vůbec smysl proti kůrovci bojovat?

Zde bych nerad fušoval do řemesla lesníkům či ochranářům. V případě běžných hospodářských porostů mají své osvědčené metody. Ale v tomto specifickém prostředí jsem dost skeptický. Popisované přirozené procesy se zatím zastavit nedají, s imisemi také není vše vyřízeno a kromě toho se ve střední Evropě v posledních dvou tisíciletích objevuje tendence k přirozenému poklesu horní hranice lesa, to je v našem případě další negativní faktor. Ve vysokých Západních Karpatech tento pokles činí asi 200 metrů, takže se nepochybně uplatňuje i na vysoké Šumavě. Z dlouhodobého hlediska řekněme 50 až 100 let by to příroda vyřešila zcela jistě sama, jako vyřešila vždycky všechny kalamity. Za určitých okolností, například klimatických, však může k nějaké expanzi kůrovce dojít. To se vyloučit nedá. Ale stačí se rozhlédnout po jiných pohořích. Například v Krušných horách jsou celé plochy, ze kterých smrky zmizely.

 

HN: Také se říká, že by se kůrovec mohl ze Šumavy rozšířit i na další lesy v České republice. Je to oprávněná obava?

Rozšířit se může, ale také nemusí. Smrk v našich lesích daleko převládá nad dalšími dřevinami, a to v souvislých monoporostech. A kde je smrk, může být i kůrovec. Kůrovec se jako každý jiný škůdce vyskytuje tam, kde má živnou půdu. Jeho výskyt může být nenápadný, latentní, ale když pak nastane nějaká vhodná situace, například polom po vichřici, může to být signál k jeho expanzi. Takových místních výskytů najdete celou řadu. Před lety jsem byl svědkem, jak kůrovec těžce poškodil smrčinu na Chobotu mezi Pustým a Suchým žlebem v Moravském krasu. Kromě toho může být zanesen větrem či jinými způsoby.

 

HN: Zmínil jste pokles horní hranice lesa, kterou u nás obvykle tvoří přirozeně se vyskytující smrk. Co se stane s místy, odkud stromy ustoupí?

Na to je jednoduchá odpověď – les začne na horní hranici nenápadně a postupně hynout za čistě přírodních podmínek. Pokud ovšem zasáhne kyselá imise, proces se samozřejmě urychlí. Na místě smrku bude subalpínský stupeň porostlý například kosodřevinou.

 

HN: Jsou podle vás dnešní emotivní debaty vůbec na místě, když se bavíme o procesech, jejichž trvání mnohonásobně překračují délku lidského života?

Debaty nebo spíš tahanice kolem Šumavy mají v médiích dnes oblíbený hororový ráz typu, že “zachránci” Šumavy před zvůlí ochranářů a ekologů opět změní ponurou pustinu na zelenou Šumavu a podobně. Ve skutečnosti však jde jen o určitou část Šumavy, zatímco rozlehlé oblasti Šumavy jsou celkem v pořádku a dosud si udržely podivuhodný genius loci tohoto pohoří, který dobře znají všichni citlivější návštěvníci. Spíš než kůrovec může toto kouzlo Šumavy ohrozit developerská plenivá turistika.

 

Kdo je Vojen Ložek

RNDr. Vojen Ložek, DrSc., se narodil v roce 1925 v Praze.

Je předním českým odborníkem na vývoj přírody od poslední doby ledové, tj. od doby před 12 000 lety.

Již 40 let přednáší toto téma na Přírodovědecké fakultě UK a nadále se věnuje aktivní práci v terénu.

Patří mezi nejuznávanější české přírodovědce a odborníky světového významu. Jeho bibliografie obsahuje přes 1200 publikací.