Komu vlastně patří národní park Šumava?

Zdroj: Českobudějoviceký deník, 20. 4. 2011
Autor: JAROSLAV HOUBA, Dlouhý Bor

Jako vlastník rekreační chaloupky u Nové Pece přihlížím už mnoho let tristnímu a nekontrolovatelnému hynutí lesů v NP Šumava. Při pohledu na původně zdravý les, který se mi před očima postupně mění v souše a rozsáhlé holiny, si často kladu následující otázky, na které bych rád dostal od kompetentních činitelů uspokojivou odpověď:

1. Jak je možné, že úzká skupina vědců, která ovládla správu NP Šumava, může prosadit bezzásahovou koncepci, která v důsledku znamená postupné uhynutí tisíců hektarů smrčin, které zde zakládaly celé lesnické generace Schwarzenbergů a jejichž vytvoření v drsných klimatických podmínkách stálo obrovské úsilí?

Podle mého názoru se jedná o nejhrubší ukázku ekologického fundamentalismu, kdy kvůli ambicím úzké skupiny přírodovědců na vytvoření pokusné plochy byly způsobeny obrovské škody na lesním ekosystému ve střední Evropě, který, byť byl po staletí vytvářen uměle, plnil nenahraditelnou ekologickou, vodohospodářskou a estetickoufunkci.

2. Jak může kulturní národ s perfektními znalostmi o funkcích lesních ekosystémů na jedné straně zodpovědně chránit lesním zákonem hospodářské lesy, na druhé straně odepsat tisíce hektarů horských smrčin v ekologicky, krajinářsky a historicky unikátním území jen proto, že se tyto lesy víceméně administrativně nachází v národním parku, kde jsou prioritou samovolné přírodní procesy s velice nejistými výsledky v dlouhém časovém horizontu?

3. Proč byly diletantsky a nezodpovědně vyhlášeny a roztříštěny první zóny na celém území parku a následně došlo k vytvoření kůrovcových ohnisek se známými důsledky?

4. Proč nebyla zvolena koncepce postupné přeměny monokulturních porostů na přírodě blízké na menších plochách, když je i laikovi zcela jasné, že ponechání velkých ploch smrkových monokultur osudu vyvolá invazi kůrovce, obrovským rozsahem odpovídající právě monokulturnosti porostů, a proto nelze mluvit o přirozeném procesu obnovy?

5. Jaké je vlastně poslání Národního parku Šumava, který má mimo jiné chránit přírodní bohatství, a jaký je v dané věci veřejný zájem v širším slova smyslu? Je to zájem úzké skupiny vědců, vynucený za cenu likvidace tisíců hektarů lesa v srdci Evropy v období, kdy jsou evropské lesy ohroženy různými civilizačními vlivy, nebo je to zájem široké veřejnosti na zdravých horských lesích, které plní nezastupitelnou funkci ekologickou, vodohospodářskou, estetickou a rekreační?

6. Jakou hodnotu z hlediska druhové rozmanitosti ekosystému mají a budou mít plochy odumřelého lesa, beznadějně zarostlé vysokými travinami, které nemají naději na přirozenou obnovu, oproti hodnotě ekosystému původního horského smrkového lesa, kde jsem běžně pozoroval řadu druhů ptáků, vázaných např. na hnízdní dutiny? Jak je možné chránit populaci tetřeva, vázanou na staré smrčiny, když jejich velké plochy zaniknou? 7. Proč zastánci současné „kůrovcové strategie” trvale veřejně lžou o růstu nového lesa, když se na některých exponovaných plochách nad 1200 metrů les neobnovuje a neobnoví, protože už chybí matečný porost a degradované plochy zarostly vysokými travinami? Ten, kdo prošel hřebenovku Roklan – Luzný, tedy místa, odkud byla převzata bezzásahová koncepce, ví, že většina ploch nemá naději na obnovu. Na stezce ke Stifterovu pomníku nad Plešným jezerem skutečně vidíme v nižších polohách ukázkovou obnovu (opěvovanou propagandistickou naučnou stezkou), nad pomníkem vidíme už jen plošně uschlý les podrostlý vysokou trávou a kapradím. Deprimující pohled na uschlé staleté porosty pod vrcholem Plechého a na jezerní stěně ještě umocňuje plošně zlikvidovaný les na rakouské straně hranice.

Při pohledu od Stifterova pomníku na uschlé staleté smrky na jezerní stěně se mi vždy vybaví slova Karla Klostermanna v závěru románu „Ze světa lesních samot”, kde líčí lítost a beznaděj při pohledu na následky vichřice v roce 1870: „Ty stará Šumavo, ty má kolébko. Tvé hvozdy lehly, nikdy již v staré slávě nevstanou.” Můj oblíbený spisovatel respektoval a chápal, že proti síle živlu není obrany. Já mám bohužel pocit, že Šumavu zničil neomluvitelný lidský zásah bez naděje, že se ještě někdy budu těšit ze zdravých šumavských lesů.

Dosavadní „koncepce” a počáteční nevyjasněnost přístupů k šumavským lesům v minulém období už vykonala své. Otázka, často kladená médii, zda kácet, nebo nekácet v prvních zónách je nyní bezpředmětná a měla být řešena před 15 lety, kdy bylo možné ovlivnit současnou gradaci kůrovce. V současné době má podle mého názoru správa parku jen dva hlavní úkoly: nedopustit plošné odumření lesů v druhých zónách a zahájit proces umělého nastartování obnovy lesa na plochách, které nemají naději na přirozenou obnovu.