Pošumavské rapsodie

Zdroj: Lidové noviny, 26. 2. 2011
Autor: Josef Greš

 

Diskutující Jan Zrzavý biolog, Jiří Hůlka předseda Svazu obcí NP Šumava, Vojtěch Kotecký programový ředitel Hnutí Duha, Robert Zeman místostarosta Prachatic

 

Šumavskými hvozdy se nepřehnal ani kůrovec, ani orkán. Přesto jsou jihočeské hory zase v centru pozornosti. Do čela tamního národního parku byl totiž instalován jeho dlouholetý kritik Jan Stráský.

 

* LN Je pro vás jmenování Jana Stráského šéfem Národního parku Šumava dobrou, nebo špatnou zprávou?

Jan Zrzavý: Dobré zprávy aby dnes člověk pohledal, ale zkusme trochu optimismu. Stráského názory na ochranu přírody a národní park jsou samozřejmě scestné, ale vyjadřoval je obvykle jako úředník. Zkušenost praví, že o chování funkcionáře rozhoduje za prvé on a za druhé židle, na které sedí, přičemž role židle bývá významnější. Neboli nepřítel národního parku se nejlépe stane jeho přítelem, když zaujme ředitelské křeslo. Stráský je politik, nikoliv ekolog nebo lesník, což se může hodit. Jak známo z Blízkého východu, mírovou smlouvu musí podepsat válečný štváč, protože holubice ji pak přijmou automaticky; analogicky zásadní rozšíření první zóny národního parku prosazené Stráským má naději na větší stabilitu, než kdyby totéž prosadil oblíbenec ekologických spolků. Koukám, že toho optimismu je snad až moc.

Jiří Hůlka: Já to považuji za velmi dobrou zprávu. Pan doktor Stráský na Šumavě žije, dobře ji zná a dokáže rozumně skloubit zájmy ochrany přírody i zdejších obcí. Je nejvyšší čas společně říci, kde je místo pro přírodovědecké experimenty a divokou přírodu, pro turisty a návštěvníky a pro normální život obyvatel obcí, na jejichž území se park nachází. Šumava poskytuje dostatek místa pro všechny!

Vojtěch Kotecký: Jan Stráský má dva velké handicapy. Za prvé, mnoho let vedl podivný nesmiřitelný boj proti národnímu parku. Člověk, který léta kope za jednu stranu, a navíc v ní patří k nejumanutějším bojovníkům, není dobrý kandidát na vyjednávání kompromisu. Lepší by byl někdo neutrální. Za druhé, pan Stráský má názory na ochranu přírody, které shrnul proslulým citátem: ?Příroda je nepřítel, a proto se proti ní musí bojovat!? Nikdo mu to nebere. Jsou to možná názory trochu obstarožní, ale zcela legitimní. Ještě před sto lety si něco podobného myslel skoro každý. Nicméně – má vláda svěřit právě řízení národního parku člověku, jehož názory se rozcházejí s míněním většiny Čechů a Češek?

Robert Zeman: Znám Jana Stráského zhruba třináct let. Považuji jej za člověka, který výkon veřejných funkcí bral jako službu. Myslím, že má slušnou šanci národní park posunout ke stabilitě. Klíč k dlouhodobému řešení je ale podle mého názoru spíše v legislativě, která se schvaluje v Praze, jež je možná příliš vzdálená od Šumavy…

 

* LN Zprávy o Šumavě jsou charakteristické naléhavým výrazivem. Situace v národním parku je popisována jako „alarmující“, „katastrofální“, přinejmenším „volá po rázném zásahu“. Nejde přitom jen o kůrovce či kácení. Podobná slova místní starostové volí, i když se stočí řeč na všední život v obcích. Jak byste situaci v Národním parku Šumava charakterizovali vy?

Jan Zrzavý: Ve střední Evropě se nic katastrofálního a alarmujícího neděje už pár desítek let, nicméně naše potřeba občasné hysterie trvá. Když si nějaká šumavská obec usmyslí, že by se chtěla rozvíjet vybudováním sjezdovky a snižovat nezaměstnanost prodáváním grogu a klobás lyžařům, a park jí to zatrhne, nic katastrofálního se nestalo. Dosud to taky nedělali, a žili. Všichni by se měli uklidnit, jenže to neudělají, protože věří, že na velká slova nalákají média a skrz ně získají veřejnou podporu pro svoje zájmy.

Robert Zeman: Já bych ji charakterizoval vlastně dost podobně jako média. Správa parku prošla několikerou personální obměnou během pár let a je nestabilní. Obce jsou zase přecitlivělé na vše, co s parkem souvisí. Oběma stranám chybí vzájemný respekt a empatie.

Vojtěch Kotecký: Zbytečné řeči o katastrofě škodí místním obcím, protože odhánějí turisty. Ankety a průzkumy potvrzují, že turisty fascinují přirozené proměny divokých pralesních ekosystémů v národním parku a rádi se do nich vracejí. Ale pokud si v novinách přečtou, že na Šumavu přišla apokalypsa, pojedou jinam. Mimochodem, v obcích v národním parku je ve srovnání s podobnými místy mimo park neobvykle nízká nezaměstnanost.

 

* LN Proč jsou diskuse o Národním parku Šumava tak nadprůměrně emocionální? V případě Krkonoš se například s podobnou mírou vášně nesetkáváme. Znamená to, že se tady stala nějaká chyba?

Robert Zeman: Šumava byla léta chráněnou krajinnou oblastí s unikátními místy, ale lesnicky se zde na celém území hospodařilo. V roce 1992 se z ní nařízením vlády udělal národní park. Tedy místo, kde má mít podle zákona navrch divoká příroda. Nevím, zda to nazvat chybou, ale možná tohle je základní problém, který vyvolává spory a emoce: národním parkem bylo vyhlášeno území, které jím asi být nemělo.

Vojtěch Kotecký: Nemyslím si, že by diskuse o Šumavě byla nějak nebývale emotivní. Určité vášně ale budí fakt, že právě zdejší národní park zbořil mýtus zažitý mezi některými lesníky, že si příroda neporadí sama a že ji lidé musí pěstovat. Před patnácti lety se vážně tvrdilo, že pokud nebudeme kontrolovat a řídit horské pralesy, smrčiny se promění ve step. To se evidentně nestalo. Ničemu ovšem nepomohly ani některé neobratné kroky správy národního parku. V 90. letech i v nejvzácnějších zónách správci káceli stromy, jezdila tam těžká technika, ale normální turista do nich nesměl vkročit. To je dvojnásobné popření smyslu národního parku a hodně lidí to samozřejmě rozčilovalo.

Jan Zrzavý: Řekl bych, že Šumava se stala symbolem boje ochranářů a přírodovědců proti lesníkům, takže každý už na ni má vyhraněný a vášnivý názor. Jako biolog stojím samozřejmě na straně ochranářů proti lesníkům a politikům. Ale ač za to mohu být odsouzen právě svými spojenci, domnívám se, že zásadní problém je tu hned od počátku: národní park této rozlohy a zahrnující takovéto množství obcí prostě musí vyvolávat konflikty, má-li být opravdu národním parkem.

Jako by měl tehdy někdo na začátku 90. let příliš velké oči, nebo věřil, že když se park podaří vyhlásit, už to pak nějak dopadne. Anebo vlastně národní park jeho zakladatelé nechtěli, jenom tomu tak chtěli říkat – k téhle verzi se zjevně hlásí i tehdejší český premiér Pithart, když zdůrazňuje, že oni si tenkrát vlastně nemysleli, že by se měla Šumava nechat napospas přírodě.

 

* LN Co tedy Šumavu z vašeho pohledu nejvíc trápí? Příliš přísná regulace? Absence vize?

Jiří Hůlka: Určitě bylo smůlou Šumavy, že po roce 1945 došlo k odsunu původního německého obyvatelstva. Šumava také doplatila na komunistický převrat v roce 1948, kdy v padesátých letech byly vesnice v pohraničním pásmu jako Knížecí Pláně, Bučina a další srovnány se zemí a lidé odtud vystěhováni. Nastal tak naprosto nepřirozený stav: velké oblasti, kde lidé po staletí žili a kam také od 19. století jezdili turisté, byly lidem zapovězeny.

Momentálně asi nejvíc škodí Šumavě nekompetentní ochránci přírody, kteří si z ní udělali laboratoř pro nezodpovědné experimenty. Výsledkem je kůrovcová kalamita. Dále jsou to úředníci správy parku, kteří vydávají šikanující zákazy vstupu do některých oblastí, které nakonec zruší Nejvyšší správní soud. Platnost zákonů naší republiky, zdá se, končí na hranicích parku a dále platí pouze zákony na ochranu přírody.

Vojtěch Kotecký: Nejvíc škodí nekompetentní zásahy politiků, kteří se vší silou snaží, aby se národní park nemohl dohodnout s obcemi. Chtějí, aby pokračoval konflikt a oni jej mohli využívat. Vyrazilo mi dech, když mi jeden špičkový krajský politik líčil svůj naprosto cynický plán, jak bude spor o Šumavu živit, aby si vyrobil nepřítele.

Jan Zrzavý: Problémem je poněkud pitomá a nedůsledná regulace. Spousta ochranářů pořád žije v bludu, že přírodě nejvíc škodí turista a nejlépe by bylo ji držet zavřenou. Jak už bylo řečeno, výsledkem občas bývá i řev různých harvestorů z míst, kam se nesmí vstoupit. Navíc tady panuje zmatek: oficiální rozdělení parku do tří zón plus klidové zóny plus bezzásahová území plus přírodní památky – co metr, to jiná kombinace ochranných podmínek. A roli hraje i ideologické vidění, že ?příroda není na prodej?, proto je mentalitě ochranářů bližší něco zakázat než zpoplatnit. A pak je tady paradox: zatímco všichni šílí třeba kolem Trojmezí, kácení starých, ekologicky cenných porostů o kousek dál – třeba v Hlubockých oborách – nikdo ani nezaznamená. Přitom na Šumavě jsou nejcennější rašeliniště, jezera a říční luhy.

 

* LN Jakou podobu by podle vás měl mít moderní národní přírodní park? Jakou funkci by měl plnit?

Vojtěch Kotecký: Trojí. Slouží jako unikátní zážitek pro turisty – ostrov divoké přírody v člověkem využívané krajině. Pečuje o některé z nejvzácnějších částí přírody. A za třetí má pomoci prosperitě místních obcí. Přesně takhle to funguje v evropských zemích.

Jiří Hůlka: Moderní národní park by měl být otevřený a tolerantní k návštěvníkům, a nikoliv k nim nepřátelský.

Jan Zrzavý: Divočina, nespoutané přírodní procesy a zachovaná biodiverzita. Už i to ale může být v rozporu a vyžaduje to pragmatické řešení – když třeba nespoutaně zarůstá rašeliniště… To je podstatné, ostatní je podružné. Na divočinu se mohou, ale nemusí jezdit dívat turisté, a když přijedou, místní jim prodají tu oběd, tu suvenýr.

 

* LN Dostupná čísla ukazují, že existence parku přináší prosperitu a příležitosti. Minimálně příjmy z turistického ruchu a možnost čerpat dotační programy. Zájmy obcí a ochranářů tedy nemusí jít proti sobě. Proč se spolu až dosud ochranáři a obce přesto nedokázali dohodnout na hladkém soužití?

Jiří Hůlka: Samozřejmě jsem pro rozumnou ochranu přírody, která ovšem nesmí být namířena proti člověku. Vadí mi zbytečné šikanující zákazy. To se týká například letošního návrhu na pravidla splouvání Teplé Vltavy, která by výrazně omezila vodáky.

Robert Zeman: Řeknu to takhle: park dosud nevedl nikdo s hlubšími znalostmi a zkušenostmi z politiky. Někdo, kdo denně musí hledat kompromisy, vyvažovat rozhodnutí. Šumavský národní park je ve své současné podobě tak veliký a má na obce takový vliv, že si nemůže dovolit zabývat se jen ochranou přírody.

Pokud by správa parku více cítila, že je spoluodpovědná za život v obcích, řešila by třeba nedostatek palivového dřeva v regionu, kde se pár metrů od cesty válí krásně vyschlé klády. Nebo si vezměte zaměstnanost. Proč by park nemohl dávat normálně práci místním lidem jako v minulosti? Proč si ji má centrálně nakupovat u firem? Místní lidé musí pocítit, že jim je park k užitku. To vše by pomohlo, byť to s ochranou přírody nemá v zásadě co dělat.

Jan Zrzavý: Zdá se, že místním obyvatelům a lokálním i regionálním politikům nejde jen tak o nějakou prosperitu, ale přesně o tu prosperitu, na kterou jsou zvyklí z komunismu. Tedy práce v lese plus turistická infrastruktura jako symbol nových obzorů. Ještě zásadnější jsou hluboké předsudky o tom, jak má vypadat příroda a krajina: pěkný les, a ne nějaké houští. Jenže smyslem národního parku není podporovat naše estetické předsudky, nýbrž nechat běžet přírodní procesy. Viděl jsem turistu rozčilujícího se, že v řece leží padlý strom: ?tak ona je to rezervace, a stejně to tu nikdo neuklidí? – lidé zjevně chtějí, aby ?národní park? byl opravdu park. To je pak těžká věc. Mají-li ovšem průzkumy pravdu – když je řeč o Šumavě, nevěřím pro jistotu nikomu nic – začíná se to lámat a lidé se jezdí dívat na divočinu.

Možná bychom měli akcentovat slovo ?národní? – Šumava nepatří těm, kdo tam bydlí. Boj o Šumavu vyhraje ten, kdo na svou stranu získá například Pražáky a Ostraváky, těch je totiž víc než Modravanů. Vojtěch Kotecký: Velká dohoda o budoucnosti národního parku byla připravena k podpisu za ministra Dusíka. Obce řekly, že jsou připraveny dohodu podepsat. Nedošlo k tomu pouze vinou brutálního zásahu krajských politiků. Spory s politiky z Budějovic, Plzně nebo Prahy jsou totiž mnohem větší než neporozumění s místními starosty. Národní park se v ledasčem neshodne se šumavskými obcemi, ale tahle debata je mnohem poklidnější, věcnější a méně vyhrocená než spory s politiky odjinud.

 

* LN Ministerská komise teď sepisuje speciální zákon, který by měl do nejmenších detailů určit, jakým směrem se bude napříště Šumava ubírat. Autoři si slibují, že spory díky těmhle podrobným paragrafům utichnou. Má takový postup naději na úspěch?

Jan Zrzavý: Víra, že politický konflikt uklidní paragrafované znění, je naivní -kdyby se různé strany sporu dokázaly shodnout na paragrafech, mohou se shodnout i bez nich a k ničemu je nepotřebují.

Jiří Hůlka: Já jsem přesvědčen, že kvalitní zákon o Národním parku Šumava, který by jasně vymezil možnosti obcí a kompetence státní ochrany přírody a zamezil tak úřednické zvůli, by určitě pomohl.

Vojtěch Kotecký: Tenhle postup nemá šanci na úspěch, protože nedává smysl. Nejprve se musí všechny strany – park, obce, vědci, ekologické organizace – shodnout na účelu, smyslu a pravidlech národního parku. Teprve poté by měl vzniknout zákon, který se bude od dohody odvíjet.

Robert Zeman: Zpřehlednění a stanovení jasných mantinelů pomůže nejen lidem žijícím zde na Šumavě. Věci budou dané zákonem a nebude se o nich muset donekonečna diskutovat. Pořád si ale nejsem jist, zda je pro Šumavu jako celek vůbec vhodný režim národního parku. A to prosím vůbec nezpochybňuji důraznou a přiměřenou ochranu přírody, protože k ní mám velmi blízko a pokorné chování k přírodě mám za určitý světonázor.

Dám vám ale příklad. Jako kluk jsem jezdil Vltavu od Soumarského mostu, naposledy před třemi lety se ženou. Těžko se chápe, že se zde teď najednou nebude smět jezdit, když to dlouhá léta šlo. Není lepší zde nechat veřejnost splouvat a soustředit se na důslednou ochranu jinde? Mimochodem, pokud si pamatuji, v Lenoře kousek od řeky je stále sklad s chemikáliemi v bývalé sklárně, a neděje se nic. Možná až jednou vytečou do Vltavy, bude rozhodnuto…

***

Šumava je „národní“ park. Boj tedy vyhraje ten, kdo na svou stranu získá například Pražáky a Ostraváky, těch je totiž víc než Modravanů.