Národní park Šumava versus Tomáš Jirsa

Zdroj: Českobudějovický deník, 30. 9. 2010
Autor: Mgr. Lenka Červenková, Přírodovědecká fakulta UK v Praze

Sleduji ve sdělovacích prostředcích diskusi o národním parku a jsem čím dál více rozhořčena návrhy některých politiků, nejvíce senátora Tomáše Jirsy. Ten by nejraději udělal z Národního parku Šumava kůlničku na dříví nebo nějakou českou verzi Disneylandu s mnoha hotely a sjezdovkami. Jako kdyby zapomněl, že národním parkem se vyhlašují jedinečná přírodní území, které mají mimořádný vědecký a výchovný význam (zákon 114/1992 Sb.). Posláním národního parku je uchovat přírodní vývoj ekosystémů, ukazovat jej návštěvníkům a umožnit vědecké studium řady procesů, kterým člověk doposud zcela nerozumí. Turisté respektující pravidla mají možnost se prostřednictvím informačních center, naučných cedulí i i prostým pozorováním na naučných i turistických cestách dozvědět řadu zajímavých informací o přírodě.

Má-li národní park plnit své poslání, je nutné na jeho významné části ponechat přírodu bez hospodářských zásahů. A to i v případě rozmnožení kůrovce. Lesy v horských polohách se prostřednictvím tohoto brouka obnovují po tisíciletí. A dle osobních pozorování i řady odborných dlouhodobých studií zde i nyní dochází k samovolné úspěšné obnově lesa (například na Trojmezné, u pramenů Vltavy i na Modravsku). Díky tomu, že nový les tu nebyl najednou uměle v řádkách vysázený, je už nyní věkově různorodý, což je jedním z významných předpokladů dlouhodobé stability porostů. Staré stromy a jejich smrt do lesa patří stejně tak jako senioři do lidské společnosti. Naproti tomu křečovitá snaha udržet les vždy pouze zelený, nepřipustit jeho stárnutí, znamená umírající nebo odumřelé stromy odstraňovat a nové uměle vysazovat.

Tato varianta je jednak výrazně drahá, ale především nepatří do jádrové zóny národního parku, nýbrž do hospodářského lesa. Ponechání mrtvého dřeva v lese je přitom naprosto klíčové, protože poskytuje mladým stromkům jak ochranu před větrem a před intenzivním slunečním žárem, tak i dostatek živin. Naproti tomu odvoz dřeva z lesa vede k nenávratné ztrátě živin, nehledě na narušení půdy těžkou technikou a její erozi. Umělé zalesňování neumožňuje přirozenou selekci nejlepších semenáčů.

Naproti tomu přirozená obnova se realizuje prostřednictvím semen nashromážděných v půdě nebo pocházejících ze šišek nejodolnějších starých stromů, které přežily silné vichřice i gradace kůrovce. Úspěšně probíhající přirozená obnova v bezzásahových územích Národního parku Šumava, není mýtus, ale realita. Ukazuje, že někdy je lepší stát se trpělivými pozorovateli procesů v přírodě a nesnažit se křečovitě hrát roli pánů tvorstva.

Národní park by neměl být jen reklamním artiklem, který se tak dlouho prodává, dokud není celé území zabetonováno a zastavěno či vykáceno. Jedinečná šumavská příroda by díky neurvalé honbě za krátkodobým ekonomickým ziskem nenávratně zmizela. Pokud politik jako je Tomáš Jirsa nedokáže respektovat nadčasový význam národních parků a pouze nekonstruktivně kritizuje, měl by zcela vážně zvážit svoje další působení v politice.